Autorka: Pavla Leščinská

CARPE DIEM

Vůně kávy, slávy, lékořice,
příběhy zapsané v knihách,
výhled do ulice a nepřečtené pohlednice.

Starý deník, jehož přebal je už dávno fuč,
zažil tolik emocí, vztek i teplou náruč.
Tolik příběhů ho v pažích sevřelo,
jen aby jeho dílo nebylo zničeno.

Starý deník, který několik stran postrádá,
přežívá staletí, jedna velká záhada.
Spatřil sílu lásky, bouře, poezie.
Slyšel dětský pláč i kusy melodie.

Cítím život, cítím příběh.

Spadané listí, čaje, fantazie,
rozladěné klavíry, tajné sympatie.
Umění, barety, klobouky, silonky,
svetry a přenošené medailonky.

Je to jednoduchost, je to půvab.

Tak žij a nech svůj přebal se rozdrolit,
jen dál piš, zkus moc krve neprolít.
Zapomeň na bolest, na pýchu, na slávu,
ty zrcadli se ve svém vlastním půvabu.

Jako harmonie a rozbité hodiny,
jako knížky v prachu, schované za stíny.
Carpe diem.

Dokud hodiny zůstanou v pohybu,
přežíváš na tenoučkém příslibu.
Tak piš svou vlastní melodii,
kterou snad prolomíš historii.

Den co den, je jich málo,
žij, jako je v knihách psáno.
Tanči, hraj, zpívej, breč,
jen hlavně nikam neuteč.

Přece s večerem nechceš slzy utírat,
žes’ něco promeškal, žes’ jenom utíkal.
V té době budeš už jen vzpomínat,
ne však na písně, při kterých jsi usínal,
ale na obrazy, které jsi proklínal.

Carpe diem.

---

DAR

Vím, že cítíš z mých plic dým
vím, že znáš ten správný rým.
Vím, že láska není tvůj pán,
vím, že se pořád cítíš sám.

Vím, že krás života se nebojíš,
vím, že všechnu mou bolest zahojíš.
Znám tvůj žal a znám tvůj dech,
chci znát víc, tak jen mě nech.

Vím, že tvým nepřítelem je čas,
vím, že se bojíš použít svůj hlas.
Vím, že stojíš jen o pravou lásku,
takovou, která nezná lež a masku.

Vím, že nejsi zrovna hrdina
s plným hřbitovem obětí.
Vím, jak špatně se ti usíná.
Vím i, že na jinou bys čekal staletí.

Vím, jak rychle vždycky soudíš lidi,
že jsi ten, co jejich klamy vidí.
Vím taky, že mým slovům nevěříš,
zkus to, darem bohů se tím odměníš.
Pak poznáš i moji tvář pravdivou,
až pro tebe padnu v boji.
Poznáš, že se teď můžeš stát hrdinou,
když už netížím duši tvoji.

---

PRACH Z KOSTÍ

Až naše názory do nicoty potlačí
a z domova zůstanou jen ruiny,
na náměstí už bude připraven popravčí
a sekera se vytratí z kůlny.

Pak ruce všichni budem mít od krve
a tanky na nás za dveřmi počkají,
v dějinách se nic neděje poprvé,
když sousedé jen mlčí a čekají.

Až lidem zakáží papír a tužky
a z lásky udělají hřích,
místo kabátu budem nosit pušky
a křik nahradí dětský smích.

Skřivani s nadějí zmizeli za obzor,
jen černí havrani z větví nás pozorují.
Nad hlavami krouží nám nebeský dozor,
vojáci se nad námi stejně nesmilují.

Až však prostřílí barikádu z masa a kostí
a všechny nevinné na náměstí zabijí,
pak stanem tváří v tvář minulosti
a konec bolesti hodiny nám odbijí.

Ustanou výstřely, rány a slzy,
kněží s katem jen těžko místa si nezamění,
lampy zhasnou, svíčky dohoří brzy,
poslední tóny slova odezní v zapomnění.

Nezbydou ani povídky o generálu, co města dobyl
a životy vzal s uniformou krvavou,
jen aby mu ji odznak se šerpou zdobil,
jen aby nazýval vraždění odvahou.

Jen mlhavá vzpomínka na nás zůstane,
na lidi, jejichž osud byl cizími prodán.
Jednou šepot mrtvých ve větru ustane,
až bude jejich příběh vyslyšen, ne schován.

Přesto, zdá se, je smrtelnost účelem lidskosti,
a podstatou války je hořká pachuť vítězství.
Nakonec nezbyde nic než prach z našich kostí
a ticho, které zakončí cestu k šílenství.