Autorka: Julie Pszczólková
PĚT DOSPĚLÝCH USPÁVANEK
V pyžamu za oknem, bez strachu,
ležící v teploučkém pelechu.
Leží a dívá se jak kapky padají,
se smutkem přemýšlí že domov nemají.
Že každá kapička, byť malá, přináší,
kapičku vláhy, život, klid na duši.
Že jenom cestuje a nezastaví,
jak už nás učili koloběh vody.
---
Klid, tma a ticho, to dobré znamení.
Záclony, okna i dveře zavřený.
Čisté a teplé je celé mé tělo,
dám váhu všemu co se za den dělo.
Jen dýchám a znova pozornost dám,
všem novým věcem co po dnešku znám.
Poučuji se ze svých chyb i chyb jiných.
Nechávám se těšit ze skutků milých.
---
Klimbaje nad psaním posledních slov,
slyšeje vzdálené výbuchy nov.
Ztrácet se ve světě plných krás,
i v těch kde běhá po zádech mráz.
Člověk si nevybere kde se probudí,
jestli na pouti, či ve světe naruby.
Nelze určovat jiným světům směr.
Naopak šanci jim k rozvoji dej.
---
Pod světlem lampičky obracím list,
z venku je slyšet i větru svist.
Touha prožívat všechny ty příběhy,
plavit se po řece na konec bezbřehý.
Zhasínám lampičku, zhasínám mysl.
Zavírám knížečku, zavírám smysl.
Jak teplá je deka a mé povlečení.
Jen matrace svou tvrdost stále mění.
---
Jak dlouho svítí moje svíčka?
Už mám unavená víčka…
Moc vosku už nezbývá ji,
i knot už je na pokraji.
Plamínek, už jen malá zář,
svítí na mou starou tvář.
Kolikátý je to okamžik co jdu spát?
A kolikrát si budu moct ještě takhle načas
dát… ?
---
PROUD METAFORY
Ty, jenž kráčíš sám,
tam kde stinný chrám,
paprsky Slunce přináší,
tajíš je vlastním tmám.
Jako řeka, co se na dva toky dělí,
a pak v soutoku znova pění,
dokud se zase nerozpojí,
a malý tok se kalí.
Kalný jen s malou touhou dál,
protože tam kde dřív most stál,
jen trosky leží.
A z nich jde další kal.
Hladinou špinavou potok pozoruje svět.
Co vše se odráží v jeho očích teď?
Krásné louky, květiny a růže,
ale ty nejsou pravé, tak v před.
A hle, vidíš sebe na volné pláni.
Tentokrát to není jenom zdání.
Je to strom, jediný za sto mil.
Ostatní stromy vzalo kácení.
Strom, co vše ztratil, strom bez listí.
Sloupaná kůra – tu strhaly čelisti.
Kolem jen pařezy a mrtvá zem, která mu byla domovem.
To potok i strom i člověka znejistí.
V očích tvých odraz potoka a v očích potoka odraz tebe.
Svíráš otázku, proč neodráží nebe.
Proč neodráží pravdu, proč domov neodráží?
A co je vlastně pravda? To naše mysl váží.
Kde hledat pravdu, než ve vědění.
Samotná pravda se ale stále mění.
Potok se čistí ode lží.
Bahno a písek se usadí.
Potok se vlévá do moře bez hranic.
V průzračné vodě netřeba hledat víc.
Přichází, odchází, vše co má.
Z pohledu zastřeného nezbývá nic.
Nenech se unést nesprávným proudem…
---
ROZTRHANÉ MOMENTY
Už dlouho je to od doby,
co dva skončili lásku.
Ve světě maj obdoby,
když druhý sundá masku.
Když překápne pohárek
vína, či trpělivosti,
odjede i kočárek
se vší tichou zlostí.
Je jedno jestli bez důvodu,
či s tisíce argumenty.
Roztrhají dohodu
a všechny . . . (?)
minulé, přítomné, i budoucí
momenty.