Autor: Magdaléna Pokorná

Říkáš mi
Vždy se od tebe nechám přemluvit tak lehce,
když říkáš mi,
jak vypadám tak křehce.
Když říkáš mi,
že jsem to nejnevinnější stvoření, jaký znáš.
Pak – mě celou v hrsti máš…

Pak – se nechám zatáhnout do tvého světa fantazie,
kde moje nevinnost se rázem skryje.
Kde moje otěže stereotypu povolí,
A my dva si pak už dovolíme cokoli…

---

Společnost
Jsme společnost zbavena despocie,
co svoji tvář za usměvavou masku kryje.
A ty – potápíš se,
Vznášíš se.
– Omdlíváš,
prožíváš.

Sníš,
nebo jsi ještě bdělý?
Víš,
já bývám také občas osamělý…

A v téhle době – jsme standardů otroci.
Už ti není pomoci.
Už mi není pomoci.
Všichni jsme v té bezmoci.

---

Říkáš mi II.
Říkáš mi, že jsem sladká jako květy.
Jenže…proč bych měla být zrovna květina?
Já jsem jediná mezi těmihle světy.
Podle tebe, je stejně sladká holek většina.

Kdybych si však měla vybrat, je to růže.
Tahle květina to být může.
Té sladké vůně mám plíce plný,
ale…ona má hlavně i trny.

Říkáš mi, že jsem tvoje princezna,
Jenže…já vím, že nejsem první ani poslední.
V té euforii, tvoje mysl rozdíl nepozná.
A z postele odcházím vždy, než se rozední.

Já nejsem žádná Sněhurka, Růženka ani Popelka.
Mně nemusí sedět na hlavě korunka,
abych svoji cenu viděla.
Přesto bys beze mě nežil – a já bez tebe nebyla.

---