Autor: Antonín Bartůněk

Cílová stanice smrt

Tenhle život, který žiju nemám rád

stres do křivých tvarů páteř ohýbá

a místo jazyka jen lživá paruka mluvívá

Pokud říkám ano, myslím ne

nikdy nevím, kdo mě ve skutečnosti pochopí

a kdo mi svou pěstí vynadá

Na sídlišti, ve kterém už nechci bydlet

ozývá se každý den křik (poslední slova pomoci)

a houkání sirén je běžný jev jako kyselý déšť 

Svět není růžový ani černý

a lidé nejsou andělé ani čerti

proto piju jedině baristu black and white 

Panelák, ve kterém už nechci žít 

je plný zavátých vzpomínek o vzteku a bolesti 

Vše tam na mě padá 

Zítra oslavím osmnáct trnů růží

a maják ve mě pomalu zhasíná 

a nevím, jak to chci vést dál 

Na nádraží peróny bez květin

a dívky na nich bez úsměvu mě vítají

říkám si v duchu: cílová stanice smrt

Kam ty všechny koleje vedou?

a proč štěrk mi vlít do obočí?

ptám se před tím, než položím hlavu

Ocelové tyče do tvaru I

bezduše a smutně tady leží 

a já celý studený na nich ležím 

Tenhle život, který žiju nemám rád

...

---

Inzerát na život

Procházel jsem se po ulici
varhany teskně ve vzduchu hráli a vrány do rytmu po parketu tančili
Ač nemám rád lidi – přesto jsem byl v největším davu
a přemýšlel jsem – ne nad sebou – ale nad ostatními
Kam se věčně ženou?
Proč se neohlíží doprava ani doleva?
Náhle mě přepadlo svědomí
a vykašlal jsem do kapesníku krvavý hlen
Ví vůbec ty kamenné tváře
všude kolem – o tom že pomalu umírám
Tuberkulóza je zákeřná mrcha
nemocného zabíjí zevnitř
Určitě to nikdo netuší
nikdo mě nepolituje – nepohladí
a nepokryje mě dojemnými slůvky
(Možná tak mou rakev pokryjí květy)
a proč taky – takového divnotvora
samotáře stínu ve stínu
Nevšímají si mě a já si nevšímám jich
stejně si myslím – že kdyby mě začali litovat odehnal bych je nebo bych utekl
se slzami v očích
Málem jsem na ní šlápl
na mrtvou žížalu
ležící na listopadovém chodníku
Vypadala tak nějak zvláštně – bez hlavičky
asi jako Ježíš na Golgotě bez kříže
Jen já jsem si jí všiml
znamení?
Je to snad nový začátek?

Možnost odhodit vše minulé a hledět optimisticky do budoucnosti?
Užít si v radosti těch pár posledních dnů?
Vzal jsem jí do kapsy kabátu
a na balkoně jí uložil do květináče a zahrabal
Potom jsem na papír napsal
podávám:
INZERÁT NA NOVÝ ŽIVOT

---

Samota bez lásky

Neshledávám přijatelné důvody, proč nebýt sám
k uspokojení chtíče milenek vyhledávám
Pan v černém s nebeskou oblohou na plášti
rozhodil do stran ruce a přišla kouzelná noc
od svých peněžních přítelkyň odcházím v dešti
a přemítám, jak mají peníze ohromnou moc

Vždyť i láska je jen pouhá fráze
bezduše a líně plynoucí časem
zrozená ze špíny umírá v kráse
ale s vyčerpaným stařeckým hlasem
Jako moucha z kůže láska odlétá
a jako balónek v oblacích praskne
po ní zůstává poušť krví zalitá
s kalužemi v níž občas slza mlaskne

Jsem sám a vůbec neshledávám žádné pochyby
proč bych neměl být do konce života sám
Maluji byt a přimíchávám do barvy své chyby
abych je v sobě cítil a věděl, že je mám

Míchám si krev do vína a připíjím na zdraví
jak těžké je vzdorovati tepajícímu životu
Darovaný a vrácený smaragd mě zevnitř tráví
od žaludku je mi mdlo, a tak kašlu hlen na přírodu

Hladov smažím si kyanid s topinkou k obědu
chtěl jsem milovat a být milován
mezitím mi, ale ukradli srdce

Sobecky jsem se rozhodl, že už tu nebudu
řetězem k přežívání připoután
Ve vaně rozřezal jsem si ruce.

---