Autor: Vojtěch Stluka
PODZIM
Ševel, jak vánek tichý,
dotekem zpívá listoví –
jakoužto krásou tento den oplývá!
Kdo bude onen, lichý?
Jen starý seschlý list to ví.
Na prachu pěšiny podzim ulpívá.
Dva hluchoněmí v parku,
v žalostných rozpravách o hlase,
jejž vítr jako polibek nese.
Slepý, jak panna z Arku,
po nepostřehnutelné trase
voj barev žene po lese.
A světem se točí,
zima zas stromy přikryje,
pod přikrývkou bělavého mrazu.
Na oj sedne kočí,
kameník jméno vyryje.
Hodí urnu z vysokého srázu.
Tam, kde hluchým hluk drásá uši,
slepým zář drásá po oku,
upsal jsem Ďáblu svoji duši,
„Buď vítán, hloupý otroku!“
Z podzimu padl jsem v lůno zimy,
smáčen deštěm, mlhou zavalen.
Přítel zmizel, když sel jsem ozimy,
zůstal jsem sám, ležím za valem.
---
ZIMA
Mikuláš holinu smočil si v blátě,
upatlal si v něm i šat,
pod mitrou se mu tvoří šediny.
Tělo se chvěje, potí se v kabátě,
Kam zmizel ten zimní chlad?
Děsí ho odraz z vody hladiny.
A uběhl Měsíc s půlí jen,
zvony vítají Krista.
Zapomněl dozajista,
že po roce nastal Štědrý den.
Však lid zavraždil Mesiáše,
Herodovi vydali jeho dech.
Ne za třicet, jen za koláče,
krví jeho smočili bílý mech.
Bůh spílá pomalu a líně:
„Já hlupák, chtěl jsem očistiti lid,
oni se koupou v mešním víně,
jen když se ožerou, mám chvíli klid.“
Za humna snad včera spadl boj,
Pach síry, plynu vzduch zasytil.
Kdo setřásl ten ďáblův postroj,
jal se chrlit vůkol jisker roj?
Plamen se na troudu uchytil,
ten chudák tu střílí ohňostroj.
Prosinec vládu končí,
přichází nový rok.
Lidu, s povahou kančí,
zjevil se zas prorok.
---
JARO
Z trnů krev sníh skrápí,
na chladnou, mrtvou zem.
Jen Bůh se vlídně sklání,
zima dorazila v svůj lem.
Ty tiché listy sněženek,
kterak ledu vzdorují.
Tichým pláčem, navenek
se pánu mrazu vzedmují.
Ptáci stavějí si hnízda,
klestí a chmýr v svých zobech mají,
závan čechrá křídla labutí.
K lidem vtrhla pěvců jízda,
před zraky dětí si vrabci hrají,
zlí muži jsou na lov obutí.
Však zemřela smrt – zabila sebe.
Život zas ve svůj den povstal,
z tmavého, pošmourného nebe.
dusivý sníh na květech roztál.
Mladá jsou dítka zaječí,
skrytá v barvách a vůni louky.
Nekřičí, ba ni neječí
když dívky honí hoši s proutky.
Jaro svou silou přemocnou,
slunce, nový život v listu,
vypálily Moraně vrásky.
Podaly ruku pomocnou,
na kříž, zemdlenému Kristu,
by polily svět trochou lásky.
---