Autor: Antonín Bartůněk

DÍVKA NA PLAKÁTU

Den na sklonku, v podvečeru,
Měsíc upijí lidskou něhu,
a já se po městě procházím.
Na chodníku noha střídá nohu,
když v tom ji, ano ji spatřím.

Postava missky, anticky štíhlá,
modré oči a rudá ústa,
bělostná pleť, ve vášnivé póze,
vypadá tajemně jak busta,
přikrytá lesním závojem v rose.

Zrcadla se naštvaně zakryla,
před jejími vlastnostmi, city,
je krásná jako obraz z bulváru.
Když ji vidím, jsem celý zpitý,
z ní, z ní dostávám se do varu.

Láskyplně ji chci hladit,
a šeptat slůvka, slovíčka lásky,
mít konečně jednou celé srdce.
Chci cítit její krátké vlásky,
a mít zhojené pořezané ruce.

Oči mé dojaté slzí a slzí,
smyl se mi vytoužený odraz,
jako bělobné květy akátů.
Na zdi ledové jako kras,
visí vprostřed dívka na plakátu.

---

SPÁNEK

Zavři očička svý,
a úsměvy tvý,
rozdej všem bláznům.
Pohladím tě po vlasech,
rukou pracující na blatech,
až k větvím stromů.

Zazpívám ti písničku,
o málem bratříčku,
a jeho těžkých pocitech.
Dám ti jednu hádanku,
pak přečtu ti pohádku,
o svatých rytířích v hábitech.

Ukolébavka vznáší se nad námi,
přirostlá ke stropu nočními travami,
a nad ní měsíc - kníže říkanku svojí pěje.
Stříbrná obloha zbavena oblaků,
znamená samotu pro různé z vlaků,
a padající kometa s Polárkou si hraje.

A tak.......

Své lásce jsem ustlal lehce,
přikryl jsem jí dekou křehce,
aby přišla do říše snění.
A teď už spí. A teď už spí.

Už spí.....

---

ZEĎ

Za omítkou zrcadlí se strach z neznámého světa,
špína na ní znamená prach a nedořečená věta,
navždy bezhlesně pojí všechny ty nápisy.
Oděrkami průvan vstupuje, jako řeznický nůž do masa,
průrvami křik zesiluje, tak že v střepech umírá váza,
a nad tím šedivá zeď dvojí tyčí se s podpisy.

Věncemi z jmelí v zimě jí ozdobí, aby zapomněli,
blikající žárovky z vánoční podoby za cit vyměnili,
a oprýskanou zídku zase opraví do krásy.
O novém roce v lednu, rachejtli do ní napálí,
na jaře v májovém květnu zašpiní holubí výkaly,
její uhlazenou fasádu, dnes pavoučí vlasy.

V parném létě jí ožralové jdoucí z práce poblijí,
děti zase žíravou kyselinu na ní vylijí,
jen tak omylem, nebo snad s nějakým důvodem?
Naštvaný stín v noci hodí po ní kamenem,
s úlevou u srdce a namoženým ramenem,
kolébá se hustou mlhou neznámým směrem.

Slepé slunce svítí na zšedivělé baráky,

v podzimním listí léčí se dobře mindráky,
zvlášť když v sousedství žije černá ovce.
Cihlová zeď celá pořezaná avšak bez kapky krve,
brečí jak nevěsta zrazená, a zvon zvoní po prvé,
nad smutkem z člověčenství, nad vdovcem,
jenž ptákům na parapet nadrobí pečivo.
Mezitím popsána zídka mizí v tekuté písky,

v ty krystaly zlatého zrní v to léčivo,
co pohltí širý vesmír, lidskou duši i vísky.