Autor: Kryštof Vaněk

Slovo, věta, interpunkce

Nemám čas a nemám sílu,
usednout k novému dílu.
Raděj knihu vezmu si,
zas a znovu počtu si.

Slovo, věta, interpunkce,
zrak mi uvíz na lince.
Co to vidí oko mé?
Že by příběh v hlavě mé?

Za tu chvilku kratinkou,
když procházel jsem poslední linkou,
mi něco vpadlo do oka
a v tom napadla mne krátká sloka.

Zrodila se prostá věta,
za ní druhá, třetí, čtvrtá.
Slovo, věta, interpunkce,
už mne z toho bolí ruce.

Nemohu však přestat psát,
musím stále veršovat.

Stále dokola

Pořád běhám v kolečku,
schovávám se v domečku.
Od trojky si z kopce svištím,
u šestky zas pěkně blyštím.
Devítku jen těsně minu,
do kopce se líně šinu.
U dvanáctky na mále
mělo velké finále.
Malá chvilka napětí,
stejná cesta vzápětí.
Dokolečka zas a znova
jsem ručička hodinová.

Zahalena tajemstvím

Jedna, dva, tři, čtyři, pět,
kolik zoubků vidím teď?
Usmívá se nebo mračí?
Tahle hra je vážně k pláči.
Ať se snažím sebe víc,
nepoznávám vůbec nic.
Moc šancí mi nedává,
když tvář pod rouškou schovává.
Ústa dětí, mužů, ženy,
jsou teď zcela zahaleny.
Trápí nás už spoustu dní,
nevíme, kdy odezní.
Tahle doba vrtkavá,
která tváře schovává.