Autor: Antonín Bartůněk

Mořská pěna

Květině opadaly kvítky,
když vyrostla z mořské pěny,
zbyly jen křehoučké snítky,
které ti nikdo nedá do vlasů.
Ve vzduchoprázdnu, kde nejsou stěny,
plameňák je ptákem pro krásu.

Z oceánské hlubiny,
přišla na zelený koberec,
Venuše zrozená z lidské viny.
Oblečená – neoblečená,
člověk – žena nebo věc,
slabým závojem natřená.

Nad korálovými útesy,
i nad plážemi s deštníky.
Tam, kde hukot mění se v jezy,
letí v poryvech větru racků letky.
Otevírá se ráj i peklo,
jako když přichází noc i světlo.

Slza

Jsem opuštěná slza,
v modrém moři stesku.
Jsem zrezlá kotva, mrzák,
na obloze blesků.

Hrůzostrašný nezájem, samota,
zabíjí mou naději.
Ač je pondělí nebo sobota,
oni, se vždy pomějí.

Kdo oni?
cizí páni,
a dámy,
mě obloukem obcházejí,
a jen posměch házejí.

Tak nechte mě!
Prosím nechte mě,
já chci jen šťastný být,
a né přežívat, ale žít.

Kritiku snesu,
i třeba k zemi padnu,
ztratím se v lesu,
nebo jak kytka uvadnu.

Sedím na zastávce

Sedím na zastávce,
a kolem míjí mě svět.
Déšť bubnuje do skel,
a vichřice trhá svědomí.
Jsem na shnilé lávce,
a všude je tisíce cest.
Z nebe dopadá pel,
a Ježíš rukama lomí.

Nad lidskou shnilotinou,
nad mostem prošlých duši.
Vznáší se okřídlený Pegas,
jako padly anděl lásky.
Pán stojí nad spodinou,
se zarytou pravdou v kůži.
V obrazu rozrůstá se kaz,
jako na strop žulové vlásky.

Vítězný oblouk se potápí,
do hlubin lávy slza dopadá.
Řeka tvoří vír na své tepně,
a hory ledu roztávají.
Po mořích plují koráby,
a slunce za propast zapadá.
Útesy křišťálové jsou ve mně,
a jen tak u dveří postávají.

Sedím na zastávce, a nebe pláče.
Vidím vše sladce, jak se vleče,
čas, pocestný, král, má duše.
Přijíždí autobus a já nastupuji.
Odjíždím a pomalu usínám,
přesto se probouzím a vstávám,
a v nekonečné pouti putuji.