Autor: Katka Hejduková

VÍRA A ZTRACENÝ HLAS

Je to tu zas,

po několikáté ztrácím svůj hlas.

Dřív jsem na všechny strany zpívala nádherně,

nyní už jsem jen na dně.

Slova mi hlas vzaly,

a prázdnotu mi za to dali.

Prázdnotu a samotu,

byla jsem tam a teď jsem tu.

Zatím nevidím ten záchranný kruh,

doufám, ale že tam někde v dálce je.

Nyní je schovaný za mlhou,

ale snad ji brzy vítr odvěje.

A když se tak stane,

zas vrátí se mi můj hlas.

K zádům dostanu perutě,

budu volná a do jiného světa,

vstříc zítřkům vezmu tě.

BEZMOCNÁ PROSBA

Stále se cítím svázaná,

Provazy se pomalu utahují.

Co mám dělat?

Proč se tak cítím?

Úzkost zase přichází,

doprovází ji bezmoc a bolest.

Bolest mi srdce spaluje,

volám o pomoc.

Ta ale nepřichází a já se utápím v nekonečné srdeční agónii.

Zas a znovu se tě ptám,

Proč na pomoc jsi mi nepřišel?

Copak jsi mě neslyšel?

Neslyšel jsi mé volání, anebo ho ignoroval?

Teď jsi ke mně otočený zády,

proč ale zapomínáš, že jsem stále tady?

TOUHA PO UZNÁNÍ

Co je špatné na tom být svá?

Toužím po tom, aby mě uznávali takovou, jaká jsem.

Proč mám být jako někdo jiný?

Chci být přijímaná okolním světem.

Pokud nejsi hubená a krásná, tak tu nemáš co dělat,

věty podobného typu se snažím ignorovat.

Bohužel to nefunguje,

slova se do mě zabodávají, jako nože.

Pomalu drtí mé sebevědomí,

ani nevím, proč se nebráním.

Přála bych si na chvíli zmizet pryč,

na místo, kde bych mohla být sama sebou,

kde bych mohla ukázat své pravé já.

Mé srdce po něčem takovém touží,

zdali se to splní, to sama ani já nevím.