Autor:Mikuláš Škorpil

Krve kapka

Obrátil jsem list na další stranu
Prstem jsem přejel přes strany hranu
Krve kapka padá, padá k zemi
A z té kapky tak, tak smutno je mi.

Že svým bytím tak ztřísní mou knihu
Že na této stránce již nenajdu něhu
Že vždy si vzpomenu na kapku, jak padá k zemi
Že vždy si vzpomenu, jak smutno je mi

Jak smutný jsem byl,
Když jsem knihu četl.
Jak smutný jsem byl,
Když jsem ji ze stolu smetl.

Jak přehršel emocí se mým jádrem plaví
Jak mé vnitřní já se tím zvráceně baví
Jak slyšel jsem knihy k zemi pád
Jak jsem se ze smutku začal bát

Bát, že už nenajdu na světě duši,
Jež by mi darovala své já
Že kdos kdes tu kapku krve tuší
A slzu v oku má.

A kapka již padla v zem
A hlínu v sobě máčí
A já jen roztřesen
Jdu se slovy "To stačí"

(A pak je ticho
Kapka se v moře mění
Našel jsem Jericho
V jeho plném znění.)

Valná hromada

Voda je kalná
Linou se šedá oblaka
Hromada valná
Zasedla, čeká na raka

Dychtivé pohledy
A ruce vztaženy
Neberou ohledy
Na život blažený

Už se to blíží
Už je to tady
Muži se plíží
Ve hře na hady

Točí se kolem
Obmotávají oběť
Ta posledním dechem
Vyřkne jen posledních pár vět:

"Vy holoto lina
Nedostanete nic
Nechť se zalkenete vína
A nejíte nikdy víc"

Avšak hadi jsou hluší
A škrtí si vesele dále
Tak jak se sluší
V zasedací hale

Když oběť změkla
A vyšel poslední sten
Hromada vzteklá
Slavila vítězný den

Teď všichni víme
Čeho je treba
To o čem sníme
Tedy lámání chleba

Chleba se rozdrolil
Na milion kusů
Kdo chtěl tak nastavil
Ke krmení pusu

Pusy se mihaji
Každý chce více
Nikomu nedají
Došlo jim píce

Musí se tedy brát
Navzájem bratrům
Kdo dřív přestane hrát
Usedne na trůn

Tak se pak z roje
Vyrojil kral
Vůdce odboje
Co se ho každý bal

Nastolit vládu
A zavedl mir
Ma valnou hromadu
A neji chleba, k vinu ujídá sýr

Sociální exot

Jsem už jaký jsem
A takový vždy budu
Sociálním exotem
Však cítím pevnou půdu

Jsem neustále na kraji
Však v středu všeho dění
Všichni mi chválu dávají
Však pro mě místo není

Své smutné oko na svět kladu
Jsem však světem zaslepen
Chodím vždy vstříc smrti, chladu
Jsem však láskou zateplen

Smutnou slzu oka roním
Ač všichni brečí smíchy
Svůj vlastní život nedohoním
Ač dáno je mi pýchy

Jsem v přítomnosti mnoha lidí
V srdci jsem vždy jen já sám
Nikdo nikdy neuvidí
Ve svém jádře nedýchám

Vymyšlený svět si tvořím
Pouze pro svou potřebu
Když je hotov, hned jej zbořím
Pohled na něj nesnesu

Mezi lidmi, mnou, je svět
Jenž kolem sebe obalím
Rozvinu se jako květ
Když mé jádro odhalí

Jsem už jaký jsem
A takový vždy budu
Sociálním exotem
Však cítím pevnou půdu