Autor: Veronika Písková

PREPARACE

Jaký je to pocit, vidět je lapené?

V pasti se zmítajíc za upatlaným sklem,

hledíc přes zaoblený povrch,

na zakřivený vjem.

Uvězněná něha třepetajíce se tiše,

představení bez diváků, bez jeviště.

Tragédie pro ně samé, ve smyčkách v nichž létají,

ve smyčkách ze špagátu, jež malé broučky lámají.

Pohled na ten půvab hřeje,

voda v žilách se mi vřeje.

Oni odletět by chtěli - zdá se,

zdá se, a já pevně držím dál.

provázky pouštím - neb ono na kráse,

není nic krásného, jak jsem si zdál.

JÜLICH

Topí se ve světle, jenž odráží se od jejích rtů,

nechává vločky černého sněhu dopadnout na ně.

Rozpustit kyselou hořkost, jež se v nich skýtá,

kyselou hořkost z jablek rostoucích planě.

Z jablek, jejichž chuť neměla by znát,

dělávala koláč pro sněhuláky, jimž musela se smát.

Z jablek padlých daleko od stromu,

tlejících, jak čas běží dál,

stává se hrob bez jména ve jménu,

vloček, jichž se každý kdysi bál.

MLÉKO A SIRKY

Květy pokryté večerní rosou

dala do sklenice.

Kochala se krásou uvadajících listů

Jež utržené neporostou více.

Do uší zazněl ji dětský pláč

A místnost zahalovala tma.

S pohledem na vázu řekla si: nač?

Se o ně starat má.

V šeru ze ztrácely kouzelné barvy

O to však nářek sílil dál

S pohledem na vázu řekla si: nač?

Ten bezdůvodný pláč.

Stonky se lámaly pod tíhou vřískotu,

Rozrušena šla pokolébat dítko své

Nač ty slzy roníš, nemůžeš spát?

Chtělo bys snad teplé mléko dát?

Do náruče své dítko schovala,

Za zpěvu usedla na židli - drtila

ve prostřed roztříštěných střepů,

pod tíhou podpatků, malebnost květů.

Světlo svíce ozařovalo ji ruce,

Jak s péčí krmí znavené batole,

Sirkami škrtala matka prudce

Topila ve mléku, kde usadily se - dole.