Báseň - díla

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 2)

Autor: Alžběta Poláčková

M(L)ŽENÍ

Chomáče prachu v mlýnku na kávu,

co z toho zbylo, z té toužebné snahy?

Možná, že vítr se změní v uragán,

utíkáš v dece pocitů zamotán,

jsi jako nahý.

 

Na dlani leží ti zrnko písku,

nevidíš souvislost s pouští okolo,

nad mraky třepotá se papírový drak,

po šňůře pošleš mu dopis jen tak,

že rozhodnutí tolik bolelo.

 

Že vítr se jednou změní v uragán,

roztrhá draka na tisíc kousků,

psaníčko odfoukne někam do dáli,

snad další rozhodnutí tím na chvíli oddálí,

nemáš nic, jen v ruce suchou housku.

 

DECRESSENDO

Počkej, až se ticho změní ve ztraceno,

decressendo, pane dirigente, prosím,

a teď pianopianissimo jabloním,

ať kvetou za soumraku jenom jim,

bolavým duším unavenejch včel.

 

Počkej, až dozní poslední tón suity

a popros je, ať hrají mezzoforte.

Mezzoforte všem, co kdy byli biti,

mezzoforte těm, které čas zachytil v síti,

mezzoforte trávě na zahradě.

 

Počkej, až ráno začnou zpívat ptáci

a požádej je, ať si posedají na jabloně

a zpívají dolce jen a jen pro ně.

Pro ty, co už dlouho marně touží,

pro ty, kteří pro jiné se souží,

pro dobrý lidi ve špatný době.

  

VÍRA

V sevřené dlani tisk‘ malou minci,

nosil ji jen tak, pro štěstí,

našel ji kdysi na silnici,

když přežíval měsíc po měsíci,

doufal, že lepší osud mu vyvěští.

 

Byla to loďka v rozbouřeném moři,

malé světýlko v temnotě,

byla to svíčka, co věčně hoří,

světlo, jež tma nikdy nepokoří,

byl to bod, který podobal se jistotě.

 

On svěřil tomu plíšku celý svý bytí,

věnoval mu kus vlastní bolesti,

to díky němu miloval žití

a toulavá kočka ze střech cítí,

že začal věřit na štěstí.