Autorka: Tereza Janoušková

MEZI RŮŽEMI
Být seschlým kvítím mezi růžemi,
velmi namáhavé zdá se být.
Oči mám objaté slzami,
za tebou, tebou chci jít.

Mít tu možnost později,
až dospěji a budu sama žít,
nebýt závislá, jen mezi hvězdami.
S růží však budeš chtít být.

Růže všechno lehké mají,
slýchají mnoho serenád,
mezitím srdce blízkým lámají.
Před tebou budou se opět červenat.

POSLEDNÍ VÝDECH
Zdravím, potkáváme se, zas.
Cítím, už se mi odměřuje čas.
Čas tak krátký a nedočkavý jest,
že nevidí tu všetečnou lest.

V hlavě zní mi tvoje próza,
kterou jsi nazval Tereza.
Tenkrát, usmíval ses vřele,
bylo mi tak hezky, skvěle.

Krátí se má poslední hodina,
nejsem to já, kdo Ti zazlívá.
,,Odpouštím ti!” vydechla směle.
Věděla, že jiná byla v jeho něze.

UMĚLEC
Ptám se, zas a znova,
kdopak je ta noční sova.
Vlasy dlouhé, rozum krátký,
život to má velmi vratký.

Peněz málo, žádná sláva,
bude se mu hodit káva.
Vousy dlouhý, úsměv trpký,
chodí spát kolem jinovatky.

Baret na hlavu si dává,
přichází ta smutná zpráva.
Kdopak v hádance mé tkví?
Ano, správně, člověk umělecký.