Báseň - díla

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 195)

Autorka: Quinetta Pomklová

DÁL

 

Tak jako láska,

Tak jako žal,

Srdcová dáma,

Křížový král.

 

Tak jako řeka,

Vzpomínky plynou,

Už nechci čekat,

Než najdeš si jinou.

 

Jsem tady vždycky,

V koutě se krčím,

Slzy si utírám,

Bolestně křičím.

 

Tak jako láska,

Všechno’s mi vzal,

Odejdu bez tebe,

Já chci žít dál.

 

 

BEZ NÁZVU

 

Jak dlouho už to je?

Jak dlouho, co se známe?

Ty miloval jsi všechno zlé,

Miloval vše neznámé.

 

Mám pocit, že I mně’s měl rád,

V té době jsem byl šťastný,

Tvůj úsměv nechal ledy tát

A svět mi připadal krásný.

 

Ty’s držel mne při životě,

Tvoje oči a tvůj smích,

Však teď tu stojím sám jak kůl v plotě

A vím, že milovat tě, byl hřích.

 

Já nečekal jsem tohle,

Že mne takto zradíš,

Že necháš mne samotného

A kudlu mi do zad vrazíš.

 

Vše začalo se vytrácet,

Úplně všechno, včetně mně,

To, co jsem ti předtím vyvracel,

Zdá se mi teď reálné.

 

Ted už nevypadám nijak,

Ty vzal’s mi vše, co jsem měl.

Dobře, zeptám se jinak,

Zeptám se, kdo by mně chtěl.

 

 

KONTRYHEL

 

Kolem pole, kolem louky,

dva mladí lidé seděli,

vesele jako dvě loutky,

za ruce se drželi.

 

Na sebe se usmívali,

mladý David s Věrou,

syn lidí co ovoce prodávali,

s mlynářovou dcerou.

 

Z dětství nevinné přátelství,

z něhož vznikla láska,

však má ji zničit neštěstí,

až srdce z toho praská.

 

Věra se má zítra vdávat,

David do ciziny odejít,

nechtějí se rychle vzdávat

nechtějí bez sebe žít.

 

Kolem pole kolem louky,

sýkorky ve větvích tančily,

slzy skropily úst koutky,

když milenci se loučili.

 

David v srdce stále bdící,

dar pro Věru v rukou svírá,

donesl jí šperkovnici!

v níž uschována jeho víra.

 

Víra jeho na papíře sepsána,

dopis uvnitř šperkovnice,

že pozítří hned zrána,

má čekat v háji u silnice.

 

Davida přes les provázela,

však sám už došel do vesnice,

na louce sama zůstávala,

byla smutná ještě více.

 

"Zítra bych se vdávat měla,

svatební zvony slyšet též,

svého milého bych uz neviděla,

a život by byl věčná lež."

 

Potichu dívka si říkala,

když v trávě bylinky sbírala.

Když rosa jí záda kropila,

A žal v srdci jí tišila.

 

Šla Věra domů mezi kvítím,

obloha plná krásných hvězd,

měsíc jí na cestu svítil,

však přinášel i strašnou zvěst.

 

Dívčin otec nesnesl pravdu,

že jiného miluje,

cítil velký hněv a zradu,

snad bůh nad nimi se slituje.

 

Dal svolat všechny svoje známé,

že až vlci zavyjí,

na místě, které jen jim je známé,

dnes Davida zabijí.

 

Tak dohodli se spiklenci,

na hrůzostrašném činu,

že pomohou k smrti milenci,

a nikdo neponese vinu.

 

Tak notnou chvíli si povídali,

když v tom klepání se ozvalo,

to děvče přišlo domů z dáli,

s bylinkami, které sbíralo.

 

Všichni se rosprchli jako včely,

když dívka vešla do domu,

netušíc o věcech co se tu děly,

hledala svou komoru.

 

Tam usedla na matrace,

do rozbřesku se modlila,

ať neuvadne srdce chlapce,

za nímž tajně chodila.

 

,,Chystej se dcero, tvůj ženich už čeká."

,,Tak vstavej Věro, neb velice spěchá."

 

Věra vyšla z pokojíku,

přichystaná na svatbu,

nalila vody do kotlíku,

a ze zdi vzala rodinnou malbu.

 

S rodiči do kostela vyšla,

smutná, s kytkou v ruce,

doufá v to, že pozdě přišla,

však přání vypovědělo funkce.

 

Štěstí v ženichově tváři,

všichni slov náhle pozbyli,

když vedli Věru ku oltáři,

slzy jí lice zdobily.

 

V krásných šatech z hedvábí,

v nichž oděna byla celičká,

že pláče nikomu nevadí,

však vloudila se chybička.

 

Došla dívka k křtitelnici,

na samém konci kostela,

upřela na ženicha oči slzící,

 i když by smutna býti neměla.

 

 ,,Proč jen pláčeš moje milá, copak ty mne nechceš?

U mě v blahobytu bys žila, chodila v překrásných věcech."

 

Upřela na něj svoje oči,

proč jen chvíli nepočká?

Její výraz jasně značil,

že úsměvu se nedočká.

 

"I kdybys mě miloval, I kdybys přepych sliboval,

I kdyby hvězdy padaly, štěstí by nam nepřály."

 

Pronesla Věra pevným hlasem,

ano, už se rozhodla,

s okem přikrytým černým vlasem,

z božího chrámu vyběhla.

 

Běžela rychle pryč z toho místa,

na domluvenou pláň setkání,

jen jedním si byla jistá,

že s trestem od rodičů se seznámí.

 

Kukačky křik rozlehl se hajem,

Proč lásku jí otec zazlívá?

Nejspíš o ni už nemá zájem,

A proč kukačka nezpívá?

 

Seděla dívka u silnice,

do větru slova šeptala,

Od sluníčka rudé líce,

 jak na milého čekala.

 

Však nevěděla jednu věc,

 že setkání jim nevyjde,

že srdce její svírá klec,

a její milý nepřijde.

 

Nebylo pozdě ani brzy,

a její milý nepřišel,

půdu smáčí dívčí slzy,

tam kde roste kontryhel.