Autorka: Barbora Strasserová

TOUHA ŘEKY

Černý smutek ovládl mé tělo,
slzy roní se jedna za druhou.
Mé srdce jako kdyby hněvem hřmělo,
stal jsem se jen doživotním sluhou.

Rozjímám na podivném břehu,
kam, kam odplula má veškerá touha.
Žízeň po jakémkoliv dechu,
dychtivost po životě pouhá.

Svou rukou hladím rozčeřenou řeku,
mé myšlenky se pomalu rozplývají.
Zavřu své začervenalé oči od breku,
sním o tajuplném, nebeském ráji.

Slyším jak listy lehounce šumí,
jak rybka proplouvá hustou tůní,
jak každá vlnka v řece se vlní,
plná slz, jen ona...rozumí mi.

Její hlas šeptá jméno mé,
krůček po krůčku přistupuji k ní.
K té řece dosud neznámé,
jež pod temným nebem spí.

Cítím jak má duše chabne,
cítím jen proud černé řeky.
Mé tělo pomalu, pomalu slábne,
s hvězdami už bude navěky.

Pohltila mne říční touha,
tajemnou nocí requiem zní.
Každý té melodii naslouchá,
mé tělo, má duše už navždy spí.

BAREVNÝ MÁJ

Malinký pramínek ve skále,
zrána leskne se všemi barvami.
Tváří se ještě velmi ospale,
slunce vychází nad horami.

Ptáci si začínají prozpěvovat,
poupata se pomalu otevíraj.
Louka se začíná zabarvovat,
ach ten barevný ranní Máj.

Potůček pluje zeleným lesem,
nese s sebou šumící zprávu.
Sem, tam ho kamínek nadnese,
sem, tam udělá si obkružnou výpravu.

Děti pouštějí si dřevěné lodičky,
vítr rozezpívá stromový ráj.
Připadám si vůči nim maličký,
ach ten barevný dopolední Máj.

Říčka proplouvá krásnou krajinou,
zrcadlí se na ní modrá oblaka.
Někdy se proplete s bažinou,
své oči si při tom vyplaká.

Tolik slz nevinné dívky smělé,
svými slovy tiše se ptá.
Zdali na nebi už poletují andělé,
ach ten barevný polední Máj.

Pomalu, pomalu teče řeka,
plná života zdá se být.
Uvnitř však srdce puká,
povědomý stín nese si svůj třpyt.

Rybka proti proudu skáče,
boj ale s neochotou vzdá.
Slzy stékají, už pláče,
ach ten barevný odpolední Máj.

Široká řeka ztrácí se v průzračném moři,
slunko pomalu zapadá za obzor.
Voda sem, tam červeně hoří,
hvězdy pomalu přebírají nad vlnami dozor.

Moře už září temnou barvou,
otevírá se překrásný noční ráj.
Vítr pohrává si jemně s harfou,
ach ten barevný večerní Máj.

Nekonečný oceán plný života,
usíná s poslední modrou vlnou.
Už vím, jaká je lásky hodnota,
už vím, kde se všechny krásy berou.

Měsíc odráží se na hladině,
dva světy, dvě duše zná.
Svůj poslední okamžik věnuje květině,
ach ten barevný půlnoční Máj.

CESTA TAJUPLNOU ZAHRADOU

Za dveřmi skrývá se tajemství,
které přitahuje mou pozornost.
Bude tam mnoho vzácností,
každá má jedinečnou schopnost.

Klikou pomalu otvírám dveře,
dveře do tajuplné zahrady.
Poddávám se celé té nádheře
cítím se znovu a opět mladý.

Červené klubíčko z ruky mé,
zatoulá se okamžitě.
Začíná dobrodružství sté,
cesta podél červené nitě.

Jsem červené růže semínko,
které se pomalu dostává na svět.
Jsem malé roztomilé miminko,
jednou ze mě bude krásný květ.

Stojím na začátku tajuplné zahrady,
jsem jedno hravé, malé dítě.
Které rádo hledá a řeší záhady,
držím v ruce začátek dlouhé nitě.

S chutí prohledávám každičké místo,
jsem plné energie a radosti.
Plno kamarádů mám, klidně i sto,
hrnu se s nimi do všelijaké blbosti.

Jsem poupě červené růže,
která kvete na každém rohu.
Uvnitř se skrývá kus mé duše,
která sleduje krásně modrou oblohu.

Posouvám se po niti kousek dál,
jsem dítě, nepochopený náctiletý.
Který by si jedině klid od všeho přál,
okolo sebe má plno květin rozkvetlých.

Sednu si pod nejbližší strom,
zajdu na tichá, tmavá místa.
Každou hodinu odbijí obrovský zvon,
má mysl chce být prázdná a čistá.

Jsem červená růže v rozpuku,
která pomalu probouzí svou krásu.
Slyším kukačku zpívat kuku, kuku,
má tak příjemný tón hlasu.

Držím v ruce niť zamotanou,
jsem zaneprázdněný, citlivý dospělý.
Který má duši zamilovanou,
svá rozhodnutí probírá s anděli.

Čas ubíhá, všechno kvete a voní,
jsem samostatný, mám plno odvahy.
Procházím sadem plným jabloní,
každá je zvláštní, jiné povahy.

Jsem rozkvetlá červená růže,
která voní na tisíce kilometrů.
Vše zní spíš složitě než jednoduše,
najít sílu postavit se celému světu.

Červená niť je znovu rovná,
všechny nástrahy jsou za mnou.
Má duše je opravdu bojovná,
vše bylo jen pouhou hrou.

Stojím před prahem do malého altánku,
jsem ustaraný a utahaný děda.
V rohu vidím šumící studánku,
vedle ní stojí lavička světlehnědá.

Posadím se, nikam nespěchám,
nechávám se unášet hlasem přírody.
Krásné vzpomínky jsou má útěcha,
zdánlivě vidím do nebe schody.

Jsem unavená červená růže,
která za chvíli nebude mít ani jeden kvítek.
Nikdo už mi v této situaci nepomůže,
jen ten můj malý, roztomilý skřítek.

Schody se stále přibližují,
loučím se s tajuplnou zahradou.
Se vším, co tak velice miluji,
s celou tou překrásnou záhadou.

Stoupám do nebes výš a výš,
andělé mě s úsměvem vítají.
Zatímco ty spíš, jen sníš,
já ťukám na dveře ráji.

Jsem červená růže zvadlá,
ležím na měkké zemi.
Má duše už prochladla,
ale navždy budeme spojeni.

Kdo vlastně jsem?
Jsem pouhý život,
jsem pouhým snem.