Báseň - díla

Přihlášení

Registrujte se

0 1 (Počet hlasů: 0)

Autorka: Markéta Plešková

J A R N Í

Letos trvalo jaro jenom týden.
Přišlo, jako by nikdy nezmizelo.
Drze si nadiktovalo, jak se budou všichni oblíkat,
jak se budou usmívat,
procházet se po náplavce
a zkupovat Elle kvůli zaručené dietě do plavek.
Přišlo, jako by tu na něj všichni čekali.

Bylo to někdy v březnu, už si přesně nepamatuju.
Přijde mi, jako by to bylo několik let.
Tak arogantně vrazilo do pražských bran,
během odpoledne rozpustilo čerstvě napadaný sníh
a uvelebilo se na Žižkově.

Odjelo stejně náhle, najednou bylo prostě pryč.
Najednou přišlo léto. Dusné, protivné
se spoustou hmyzu. Z euforie se stalo zděšení,
takhle přece zhubnout nestihneme,
takhle se nemáme proč usmívat.
Kdo to kdy viděl, léto v dubnu.

Kdyby tak už přišel podzim!


Z I M N Í

Je prosinec a celé město zalilo světlo.
Lampy září jasněji, jak se snaží předčit
vánoční světýlka a aby se semaforem nezametlo,
musí nahlas tikat. Aby kamery mohly svědčit,
jak báječné Vánoce to byly, rozsvítíme všechny ulice
a střechy a pole a okna dělníků, kteří usínají potmě,
a hvězdičky do oken a svíčky na police
a jako poslední plamen na plotně.

Jsou Vánoce a celou zemi zalilo světlo.
Co na tom záleží, že v panelovém domě na Kamýku vypadává žárovka,
že blikající chodba pobuřuje okolí, hlavně když se těsto už hnětlo
a Vánocům vládne cukroví spíše než cukrovka
a kapr bude, dvanáct porcí, jako loni
a salát bude, plná mísa, jako každý rok
a františek, kterého jsme zapomněli zapálit, tak krásně voní
a pak ten zatracený tvůrčí blok…

Byl Boží hod vánoční a celý byt ztichl.
Táta odchází na noční, před odchodem vzdychl,
tak zase za rok, tak zase za věčnost,
ale pro letošek - máme toho dost.
Jako by i nábytek oněměl únavou, namluvili
jsme toho koneckonců víc, než za celé měsíce.
Ze starých historek třikrát šitá směsice,
kdo by z toho mohl vyjít jako světice?

Je prosinec a celé město se topí v záři.
Takových historek a faux pas jako nikdy,
cukroví, kapr a znovu vytažené křivdy.
Ještě že je dvanáctka poslední v kalendáři.


N A I V N Í

Omotaná brzkou ranní oblohou
jako hejno ptáků nad obzorem
naslouchám, jak mě vlny ke dnu zvou.

Chci pyšnit se každým svým názorem
a dívat se zpříma do očí kalendáři
plnému protivných políček.

Přes kužely mít radost v rudé tváři
když běžím slalom, píšu si deníček.

Nechci zapomenout, jaká zrcadla si
ve věku sedmnácti let nastavuji.
Jedno je jisté, si opakuji;
jsem víc než jenom svoje vlasy.