Autorka: Markéta Plešková

V Í N O V Á

Utéct ze země je jako utéct z domova
od zničených rodičů a možná
tě najde policie a dovede zpátky. Vínová
barva brýlí postupně rudne, zbožná
přání o lepší život zní najednou potupně
sobecky.

Ale někdy to jinak nejde
a my musíme rezolutně
odejít. Stesk třeba jednou přejde
a my se budeme procházet po cizích ulicích
jako po vlastních, jako doma!
Vzpomínky zastrčené daleko na policích,
jako když se v polovině narodíš znova.

S I V Á

Svoboda je házet vlaštovky do oken.
Nemuset mít podepsanou doložku
Házet popsané dopisy tak, že je nespálí
elektrický drát a vítr se ustálí
a spadnou přesně na zamýšlenou rohožku

Svoboda je házet myšlenky na papír.
Bez ostychu, bez nutnosti číst po sobě
všechno dvacetkrát, snad v tom něco nenajdou
Neschovávat názory do hrníčků pod vodou
Myšlení přizpůsobené nemilosrdné době

Svoboda je házet oči na kolemjdoucí.
Zpříma se dívat cizincům do tváří
bez ostychu, bez nutnosti uhýbat
nebo dokonce přecházet, snad
je to lidskost, co svobodu vytváří

Copak je svoboda házet do oken kamení?
Bolí to, když se svobody prolínají
jako osobní prostory milenců
Výdobytky generací šílenců
Děti na klidná okna vzpomínají

Svoboda je házet vlaštovky do oken…

V I R I D I A N O V Á

Divoké ženy s věnci z kopretin
tančí vyhaslým ohňům u nohou
Na jazyku chuť čarokrásných vín
bouřkové mraky! Na nás nemohou

Je to polka nebo valčík, svítí
štěstím oči z rosy, sukně z kůry
A já nechci, nechci ještě jíti
V kumbálech žijí mých týdnů můry

Plameny praskají neslyšně nocí
jako si sluha hraje na válku
Dětství a jeho genius loci
Vypustit tak můry ven z kumbálku!

Jen se podívejte, jak svět žije
na štíru s vlastními hodnotami
Přece v srdci zní nám symfonie

- kolem ohňů netančíme sami.