Báseň - díla

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 4)

Autorka: Veronika Bostlová

PRO HEREČKU

Zlato, rubáš, jas a třpyt,
slza, z které budeš žít.
Hudba, rozehraný svět,
nejdřív pád a potom let.

Zvonek v tichu, světlo, tma,
takhle konec začíná.
Slepota, krok do neznáma,
svoji barvu má ctít dáma.

Slova známá smysl ztratí,
aplaus jako eso platí,
ozvěnou se vrací zpět,
co když v pád se změnil let?

V srdci ustrnulý klid,
nechceš jednou zkusit být?
Nebo vzdáš se, budeš hrát?
Nejdřív let a potom pád…


PRO KOMEDIANTA

Jsi blázínek se sluncem nad hlavou,
vyprávíš vánku o svých snech,
duše Ti zpívá píseň váhavou,
že dýchá růže a šeptá mech.

Roztomilé šílenství chceš schovat pod klobouk,
ještě stále nechápeš, že nemáš, zač se stydět.
Do chmýří z pampelišek vánek Tvé sny fouk,
čemu lidé nerozumí, to nechtějí vidět.

Když svět se plní deštěm, jak chladné probuzení,
nadechni se ještě, zkus smeknout klobouk svůj.
Paprsky Tvého slunce ty kapky v duhu změní,
a pro to kouzlo své múzy ochraňuj.

Jsme všichni blázínci se sluncem nad hlavou,
píšeme básničky o svých snech,
sbor duší zpívá píseň váhavou,
než zmizí naše múzy a než nám dojde dech.


PRO TICHO PO BOUŘI

Poslední kapka, poslední hrom,
dopadne ještě a dozní tón,
chodidla bosky jdou smáčenou travou,
jak ve snu střídá se zas levá s pravou.

Nebe se hněvalo, kdo mu ublížil?
Co bylo mělo být a déšť tu bolest smyl.
Vlasy se zvlnily, skryly pod kapuci.
Hrajem si na velký, jako malí kluci.

Hrajem si na to, že všemu rozumíme,
větru a dešti sami poručíme,
rty zimou zmodralé polykají sůl,
slova jim vítr vzal, co kolem nich plul.

Nad tichým bezčasím světlo se rozlilo,
oparem mlhy spoušť bouře přikrylo,
z těch očí blankytných červánky zmizely,
když ptáci promoklí za obzor vzletěli.