Autorka: Jindřiška Zajacová

MOMENT Z BETONU

Všechno je tu z betonu
Domy ulice, cesty
I měsíc je tu z betonu
Jak ho rozbít?
Natáhnu se
A golfovou holí odpálím míček
Poletí k nebi
A na moment
Jen na chviličku
Vypadá jako hvězda
Bílá tečka na inkoustovém plátně
Mám plné kapsy mikrohvězd
A tak je vrhám k nebi
Jako modlitby
…
..
.
Odrazí se od betonových mračen
A betonových hrudníků
Padají na mě
Má vlastní přání

POLIBEK

Jak krásná noc
Noc k uzoufání
Všude je tě moc
Však jen letmé dotýkání
Touhy vážek nezahání

Jezero jako zrcadlo
Noc se do něj dívá
Jejímu odrazu se poddalo
A žába tiše zpívá

Já na lících
Od tvých rtů krásný cejch
Jež promítá se mi v bocích
Mokrá tráva kroutí hlavou
Závidí mi měch

Doteky, pod nimiž skála puká
Přejíždí mi po jizvách tvoje ruka
A zbožňuje moje modřiny
Mýma očima cítíš hlubiny

Zpod žeber vyprostím
Své tlukoucí srdce
Vložím ti ho do dlaní
Obemknou ho hebce

Tůně krve kolem nevoní
Jak kvítí jarních luk
Máš ji už i za prsty
Jak neposedný kluk

Je černá jako ďáblův smích
A já v ní smočím rty
A podělím se něžně
O svůj hřích

Náš věčně přítomný polibek
Iluminoval nám stříbrný úplněk!
Noc divá propustila hvězdy
Jež na nebi se vezly

A pak to prázdno
Když se odtáhneš
Z hrudi své bušící city vytáhneš
A já je spolknu
A ty pojmeš mé
Ruku v ruce k jezeru
Nohy do něj noříme

VĚZENÍ

Do hladké skály hrubé ruce
Vytesaly anděla
A ten teď žehná sedmikrásce
A havran se mu posmívá

Uvězněn v zahradě
Jak záhony růží
Paprsky šplhají mu po bradě
Prostupují šedou kůží

A hledí k zemi
Tam ho křídla táhnou
V zapomnění stahuje jej mech
Jak postupuje po stehnech

Zdali nahoře pro něj někdo pěje,
Kameny pláčou, jen když se nebe chvěje
A on tam sám, žalostná křídla z kamene
Jen stařičký čas dotýká se jeho ramene