Báseň - díla

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 20)

Autor: Karel Vařejka

STRACH NESPÍ

Je noc.
Nevím, jestli pravá,
můj strach jí zatím odolává.
Za šera jen mhouřím oči,
v noci mě pak straší kdosi.
Na okýnko ťuky, ťuk,
klepe na mě kdeký duch.

Je ticho.
Nevím, jestli pravé,
rozhodně se však zdá býti hravé.
V nervydrásající chvíle se něčí hlasy ozvou,
pak mě šeptem někam pozvou.
„Tvůj čas se už blíží, uteč se schovat.
Jsme příšery, my tu budem‘ ponocovat.“

Je tma.
Tma, která není černá,
ale zato strašidelná.


KAPŘÍ ELEGIE

I.
Pluj, rybko, pluj,
v ty daleké vody.
Užij si volnosti,
užij si svobody.

Na břeh neplav,
tam tě nic dobrého nečeká.
Na břehu pohlédneš
do tváře člověka!

Rybáři ryby
do sítí chytají.
Neblahý osud,
pak ryby v nich mají.

Šije sebou rybka
v rybářově dlani.
Stačí malá chvilka
a už se neubrání.

Chytány ryby
jak vločky jsou.
Rybářské sítě
praskají pod tíhou.

Ryby se hemží,
je jich stále víc.
Nejedna ryba znenadání
plave sítím vstříc.

Jedna, druhá do kádí
po sobě padají.
Rybáři je tam hází,
kádě ve švech praskají.

V plných kádích
ryby převáženy jsou.
Jen s trochou vody vystačit si musí,
na cestu dalekou.

Kapr na kapru leží,
hlava na hlavě.
Do už tak ledové vody jim sněží,
v tom krutém mraze.

II.
Na trzích
kapr za kaprem mizí.
Mnohé stihne osud na místě,
jiní zůstávají živí.

Však každého
stihne osud stejný,
jako pokrm na stole
štědrovečerním pak leží.

Jen kvůli hostině
život tisíců kaprů končí.
Vždyť to zvíře nevinné
není jako my, lidé.

Tradice naše
kapry netěší.
Dar jejich na Vánoce
je vražda-hřích největší.

Kéž by život kaprův,
byť jen jediný,
obětovala rodina
místo hostiny.

Na jediný den v roce
těšíme se nejvíce-
na naše Vánoce.
Kapři nemají Vánoce šťastné,
smutkem překypují.
Proto ryby na březích
jsou plny bezmoce.


LISON A LUNA

I.
Před mnoha a mnoha lety
žily dva kmeny.
První se jmenoval Mafety
a druhý Sarmeny.

Vůdce Mafetů
se jmenoval Hirunu.
Byl to mocný vládce několika světů
a měl dceru Lunu.

Vládkyně Sarmenů
byla Morvona.
Měla dceru Lenů
a syna Lisona.

Žili v míru,
hezky pospolu.
Měli stejnou víru
i kulturu.

II.
Však jednou
kmeny válčily.
Mezi sebou,
aby si na hoře město postavily.

Všichni šli bojovat,
jenom Luna ne.
Musela doma čekat,
hádat, jak boj dopadne.

Zošklivilo se Luně čekati,
hned utíkala k boji.
Přiběhla a začala doufati,
že zvítězí oni.

Ve vřavě lidí boje
uviděla Lisona.
Že je to láska na první pohled,
věděl on i ona.

III.
Luna nebojovala
ani Lison ne.
Jejich láska
přetrvá do konce.

Otce Luny hlava, když to viděla,
v zápalu hněvu
proměnila ve vlka Lisona
a v Měsíc Lunu.

Luna zmizela,
vlk ji běžel hledat.
Vládkyně Morvona
šla za syna bojovat.

Luny otec byl silný,
Morvonu proťal meč.
A tak v tu chvíli
prolila za syna krev.

IV.
Za jasné noci,
když se objevila Luna,
Lison a jeho druhové-vlci
šli za ní, aby nebyla sama.

Zpívali jí
milostnou píseň
a srdce její
stoupalo do výšin.

Luna musela zmizet,
byl už bílý den.
Lison čekat
byl ochoten.

Věrný, oddaný Lison
stále na Lunu myslel.
Den však minul,
Lison už ji neuviděl.

V.
Zabili ho lidé
z vlastního kmene.
Mysleli-toť zvíře,
Luna věděla své.

Vlci pro Lisona plakali
i pro Luny srdce zlomené,
neb svého druha ztratili,
ve válce krvavé.

Lidé si nevzpomněli,
mysleli na boj.
že Luna i Lison-jejich děti-
opustili kmenů voj.

VI.
Přestali bojovat,
když jim Hirunu pověděl vše.
Ztratili syny a dcery
kvůli válce své.

Truchlení jejich
nevrátilo je zpět.
Mír opět zavládl zemí,
avšak potomky v hrobě nechali ležet.

VII.
Už je to dávno,
co kmeny zanikly.
Lisonovo tělo
ale v zemi spí.

Dnes jeho druhové
k němu vyjí.
A píseň jeho milé-
Luně zpívají.

Vlci šediví vzlykají
i samotný Měsíc,
že Lison nespatří
Lunu už nikdy víc.