Báseň - díla

Přihlášení

Registrujte se

0 1 (0 Votes)

Autorka: Anna Krajčírová

CESTA

S polární září nad hlavou
a v mysli písní prastarou,
procházet budu krajinou,
tou cestou zdlouhavou.

S Měsícem v zádech kráčím dál,
mám přeci vše, co jsem si přál
a pocit štěstí, co mě hřál,
u srdce hřát mě bude dál.

Toulám se dále cestou svou,
slunce mi pálí nad hlavou.
Až najdu bájný světa kraj,
pošlu vám pohled, zatím bye!


CO BUDE

Kde ráno snoubí se s nocí
a slunce na západě vychází,
sami a bez pomoci,
do věčných lovišť odchází.

Za úsvitu tmy
a soumraku nadějí,
z karet domy,
ve větru padají.

Stejně tak vzpomínky,
co se ztrácejí,
a zlaté hodinky,
ruce spoutají.

Za mořem času
a řekou mizérie,
tiše, bez hlesu,
zvon konec odbije.

Tam sedávaj ptáci,
bez perutí,
a v řadě ubožáci,
čekaj, až poletí.

A tak se s nocí snoubí ráno,
na východě slunce zapadá,
co bude není známo
a život jak listí opadá.


VLKŮV NEŠŤASTNÝ MONOLOG

Bělostný šat zahalil kraj
a zaječí stopy vedly v háj.
Za zajícem vlk utíkal,
když vítr ze severu vál.

Utíkal zajíc před šelmou,
krvelačnou a zlou.
Utíkal, zakopl a do sněhu se svalil.
Ubohý zajíček, strach tělo mu zalil.
Zůstal ležet bez hnutí a tiše,
strachy ani nedýše.

Vlk zajíce doběhl a lehl vedle něj,
pak řekl: „Jen zůstaň tak, neutíkej.
Nechci ti ublížit, nemusíš se bát,
dnes jsem již jedl a nemám hlad."

Bělavý sníh vzduchem vířil
a zajíček se už se smrtí smířil.
Oči zavřel... a nic.
Jen vlkův hlas dál zněl, nic víc.

„Jsem predátor. Zabiják. To každý ví,"
povzdechl si vlk, „ale já vážně nejsem zlý!
Nejsem rád, když musím zabíjet,
ale co mám žrát, takový je svět."

Zajíc se nehýbal, jen se chvěl
a vlk dále děl:
„Nezabíjím přeci pro pobavení,
jen z nutnosti, to špatné není.
Jsem, co jsem, nemusím žádat odpuštění.
Nebo ne? Pověz, jak to je?"

Zajíc mlčel, v očích slzy,
se smrtí jistě uvidí se brzy.
„Ty se mě bojíš." Poznamenal vlk a sklopil uši.
„Chápu to, jsem šelma, ale i já mám duši.

Zajíčkovo srdce o sto šest buší,
zavřel oči, připraven na nejhorší.
„Jen se nehýbej," řekl vlk, „a nemusíš se bát.
Dokud se nepohneš, nic se ti nemůže stát."

„Rozumím ti," pravil vlk, „kolik krve na jazyku jsem měl,
no ano, kolik mrtvých těl!" A zajíc se jen chvěl.
„Kolik zajíců jsem už zabil
Radši se nehýbej, nechci, abys tak skončil."

Ta slova zajíce příliš neklidnila,
spíš naopak, ještě víc ho vydělila.
Už to nevydržel. Vyskočil a utéct chtěl, leč
vlčí tesáky bleskly vzduchem jako meč.

Nebohý zajíček zůstal ležet ve sněhu
a vlk jen marně hledal útěchu.
„Je mi to líto. Vážně. Instinkt zvítězil.
Nebýt něj, ještě bys žil."

Nešťastný vlk ulehl vedle těla
a smutná píseň větru z dáli zněla.
Bělostný šat stále halí kraj,
sníh už zakryl stopy, co vedly v háj.
Zajíček zůstal pohřbený pod bílou peřinou
a vlci si noc, co noc Luně stěžujou.