Báseň - díla

Přihlášení

Registrujte se

0 1 (0 Votes)

Autorka: Mária Volmanová

VLEZL DO CHOMOUTU

Ptají se ho: „Proč jsi s touto saní do choumoutu lez?
Spát s ní...dobře...ale tohle už jde za veškerou mez...
Vždyť stačí se na ni jen tak mimoděk podívat...
Hele, nedívej se teď tak! My máme ti co zazlívat...“

On však jen odpoví: „Potichu ať vás neslyší...
Ona má dobrý sluch! Slyší i kroky kočičí!
A už o ní tak nemluvte, je to opravdu ošklivé,
ona, ona je má pravá a jediná láska, pánové.“

Pohrdavý úšklebek: „No, samozřejmě, my věříme!
Ale jak tě mohla tahle blbka oblbnout? To nevíme!
Však tvoji svobodu ona hned zcela zotročila,
pochopitelně tobě láska k ní obě oči zaslepila...“

A tak žena rozdělila dlouholeté přátelství,
ke konci byli na sebe všichni vcelku nehezcí.
Prý ale spolu velmi šťastně až do smrti žili,
bude to ale tím, že muž neměl na vzdor síly!


ZA ZRCADLEM

Smrad močí promočených peřin a zvětralého piva,
otevřít dveře a pomalu zmizet pryč,
zašustění sukně v průvanu,
rychle utéci pryč...

Jen stále obývám tento svět
a na dně řeky září hrobky
a ve větru sukně odhalila neoholené nohy...

Chci najít dveře za zrcadlem a zmizet z temnoty stínů,
utéci před odrazy v oknech a od pachu čpavku...
V dáli slyším větrák...

Bosé nohy otiskují se na betonu v zuřivém běhu,
jen ono není úniku
a sukně se zatřepetá ve větru
a ve vzduchu jde cítit sladká vůně...

Rozbiji všechna zrcadla v domě
a popadne mě schíza,
protože nikde nejsou dveře.

Slyším, jak někdo klepe na okno,
nejde otevřít,
svět je ohraničen.
Tohle nesmí být konec!

Škvírou pronikne čerstvý vzduch,
poslední ovinutí sukně kolem nohou,
a potom...jak můra poletuji tmou...


VYPRAVĚČKA

S hrnkem černé kávy, kterou nepiji,
přemýšlím o zemi, ve které nežiji,
sedím na židli, která beztak není v mém pokoji,
poslouchám hudbu lidí, kteří již nežijí...

Vlnovkou přeškrtávám slova, která určitě nebyla napsána,
kolem mě hroutí se realita, která ve snech vrcholu dosáhla,
kolena tisknu k tváři, která už pomalu vychladla,
čekám až opadají části těla, která stejně moje nebyla...

Do dálky nepřítomný úsměv, který nikomu nedaruji,
zelené oči, které už jen svým chladem odrazují,
dlouhé kostnaté prsty, které neslibují pohlazení,
ne tahle není ta, kterou všichni milují...

A já jsem ta, která vyprávěla příběh tento,
a že je tu člověk, který nepochopí...čert vem to,
vždyť je to nepochopení, kterého dosáhneme lehko,
možná vnořením do duše, která sahá jen mělko!