Báseň - díla

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (1 Vote)

Autorka: Lucie Prandstetterová

 

CESTA - ČÁST I.

 

Prodíráš se skrze lesy,

uvědomuješ si ty děsy, 

co číhají všude kolem,

snazší by snad bylo jít polem,

jen si do trávy lehnout,

a nemuset ani prstem pohnout.

 

Však nejde být jen na jednom místě,

v každé trávě se najde nějaké proradné klíště.

Je tedy lepší hledat si ty cesty,

nezdržovat se zmatenými gesty,

protože kam vedou ty pěšiny, to se neví,

ale časem se to každý doví.

 

Hnát se za jistým či nejistým cílem,

mapa ti nepomůže, jen jdi dál tím hájem.

Přemýšlíš, zahleděný do dáli,

co by se mohlo dít, zbouráš-li ty skály,

říkáš si, že jsi naivní, to k tomu asi patří,

uvažuješ, kdy tě tu konečně někdo spatří.

 

Věnuješ zamilované pohledy tomu, kdo existuje tak maximálně na papíře,

přemítáš, jak velká je vlastně tahle říše,

kde se může dít cokoli,

ano, fantazii se meze nekladou, a to kdykoli.

Projít skrz několik keřů, odhrnou pár větví,

bez toho to nejde, a jestli najdeš takovou cestu lesní, nevede nikam, to je jasný.

 

 

CESTA - ČÁST II.

 

V tom se kapka rosy objeví,

tvé oči se zalesknou nadějí,

odrazil se v ní paprsek slunce,

bylo to, jako když v chudobě dostaneš i třeba jen dvě pence,

říkáš si: „Je tedy možné, že touhle cestu přeci jen někam dojdu,

aniž bych zakopl o nějakou velkou hroudu?“

 

Ačkoli, možná by bylo lepší,

brát věci s rezervou větší,

raději čekat míň, a pak být překvapen,

než být zklamáním polapen.

Navzdory tomu začneš se smát od ucha k uchu,

protože je přeci krásné, když ten skvělý pocit nadšení lahodí tvému duchu.

 

Myslíš si, že tvůj osud je již daný, a že ho nemůžeš změnit, když prsty luskneš?

Osud je zbabělý pes – lekne se, když na něj dupneš,

tak Petofi Sandor pravil,

možná se tím neproslavil,

ale věta je to moudrá,

každá cesta, kterou jdeš, může být pro něco dobrá.

 

Ne, raději už dost toho nadšení,

není dosti pevné tohle lešení,

je vrtkavé, mohl bys spadnout,

však nenech ten plamen v sobě zhasnout,

jde o to stále do něj foukat a dál přikládat, ale při tom být v pozoru,

nelze ho nechat jen tak bez dozoru.

 

 

CESTA – ČÁST III.

 

Teď musíš jít zas o kus dál,

tenhle výlet je asi těžší, než se zdál,

cestou už míjíš spoustu lidí,

ale komu doopravdy záleží na tom, že tě tu vidí?

Většina jich je přátelská, protože kdo není, od toho jdeš pryč,

jestli těch nepřátelských ale začne být víc, dostaň je od sebe, křič.

 

Neboj se, najdeš si cestu k těm dobrým, 

bez kterých by ses stal smutkem chorým,

tobě na nich bude záležet,

ale tebe si bude skutečně vážit kdo? To kdo ví? Bude ti tohle vědění náležet?

Žádný strach, nechci tě plašit,

bude to fajn, jen nech sám sebe, takového jaký opravdu jsi, jak semínko rašit.

 

Máš snad opět pochyby, jestli je tahle cesta správná?

No, musel jsi vědět, že nebude snadná.

Jednou tě k tomu výběru něco vedlo,

Jednou ti na tom něco sedlo,

Nejde tu jen sedět líně, 

s rukama v klíně.

 

Ještě si dovolím poslední radu,

a to: Zvedni nahoru bradu,

a při své cestě se snaž kráčet jistými kroky,

protože jedině tak zvládneš všechny ty roky,

a půjde to snadněji,

když neztratíš naději.