Autor: Klára Müllerová

Sedím na zastávce, čekám na autobus a brečím. Cítím pohledy lidí kolem. Zírají, jako kdyby ještě nikdy neviděli nikoho plakat. A přitom přímo na téhle zastávce se včera dva lidé pohádali až do slz, týden zpátky tu zase jedno dítě s brekem hledalo svou jízdenku a nebo tu často brečí lidé, kteří už nezvládnou své emoce skrývat ani o chvíli déle. Přemýšlím o tom jak stejná slova často znamenají jiné věci.

modrá

Modrá je dnešní obloha, miluji modrou. Je uklidňující, tak... překrásná. Najdete ji v každé řece, moři, oceánu a...    nebi. V každých modrých očích naopak najdete všechny řeky a oceány světa. Do modrých očí se vždycky koukám déle než do hnědých.

Ach, jak zbožňuji přirozenost a klid modré barvy!

autobusová zastávka

Autobusová zastávka je tak zajímavým místem. Můžete pozorovat lidi a přiblížit si tak jiný pohled na svět. Ale je to také místo, kde často sedím zcela bez ducha a nebyla bych schopna popsat ani kousek toho okamžiku.

Avšak za všímavých dnů přemýšlím nad tím, kam ostatní lidé jedou. Bavím se tím, jak se někteří na své cesty těší. Smutním nad tím, jak se jiní musí loučit s domovem, s krajinou, s milou osobou, částečně sami se sebou...

růže

Moje první vzpomínka na růži je z doby, kdy mi bylo asi šest. Píchla jsem se o její trn do prstu. Pamatuji si, jak jsem utíkala za rodiči, protože jsem se tak moc bála, že teď všichni usneme a probudíme se, jen pokud mě někdo přijde políbit. A já jsem opravdu nechtěla od nikoho cizího pusu!

Nemám ráda rudé růže. Takové ty, co se tváří velkolepě, a přitom jsou zcela obyčejné. Mám ráda žluté růže, ty menší... ale daleko raději mám slunečnice. Na nic si nehrají a přiznaně se otáčí za Sluncem.

Jednou, když jsme byly s kamarádkami na festivalu, dostaly jsme od neznámého kluka slunečnice. Tak jsme s nima celý večer tančily, šermovaly a házely. Ráno jsme se probudily vedle žalostně utrápený květin. Dodnes jim za to dlužím omluvu.

milovat

Přijde mi, že s vyznáním lásky někteří lidé až moc spěchají.

Když miluješ, znamená to, že sis poskládal jednotlivé střípky daného člověka dohromady a vytvořil z nich třeba vázičku… váza, do vázy se dávají květiny... Ty jsi při slepování na pár kousků zapomněl… a květiny jsou teď zcela bez vody

Utírám slzy a nastupuji do autobusu číslo 13, vtipné 13 je i těch modrých růží, které teď smutně leží na zastávce a ztrácí se mi z dohledu.