Autor: Marie Jirásková

Zírám na sebe do zrcadla. Jak malý je náhle můj svět v tom čtvercovitém rámu z opalovaného dřeva s ničím, než holou zdí na druhé straně. Hranatá tvář obrazu, do kterého se člověk vpije, jako malířova barva na ještě čisté plátno v tajemné katarzi opojení z bouře ducha. Tam dýchá vlastní čirý vzduch, ze kterého by se nám, prostoduchým světům oděným v lidské kůži, roztočila hlava.

Za mými zády se v šeru rýsují obrysy klecového pokojíku vybaveného nábytkem nejobyčejnějšího rázu, stejně jako jsem vždycky bývala já. Skrz zaprášená skla okna světlo chovalo v náručí zpola opadaný květ, kdysi tak krvavě rudé růže. Okvětní plátky odpadly postupně jako děti na dřevěná nerovná prkna země a odkryly tak její cudnou nahotu. Jak slibný byl ten klid, který mi kreslili svou neznalostí pod víčky. Vítr je neodvál, dotek prstů nepoznaly, tiše zkroutily okraje svého sladce zbarveného těla ve zčeřené moře. Krásu však neztratily.

Představila jsem si, jaké by to bylo uchopit ten cit, moře změnit ve stisknuté dlani v prach a ten rozsypat po směru večerního vánku. V duchu již slyším křehký šelest lámání moci času.

Kdysi, kdysi když se můj svět ještě točil, když se lidé usmívali s pravdou v očích, když jsem věřila na pohádku o snech, které se čistým srdcím plní. Tehdy jsem milovala život, pila jsem ho doušky hlubokými, jako je samotný pohled na dokonalou lunu.

Byla jsem tak nádherná, zčeřený mrak na nekonečné obloze, tančila jsem mezi slovy, jako stoupající dým od plamínku dohořívající voskovice. Rozptýlila jsem se v otevřené dlaně svobody, jež je očím neviditelná. Tehdy jsem tě však poznala. Listy se utrhly a nastal vichr, postava stojící mezi dveřmi. Byl jsi jako chaotický třepot motýlích křídel na rozkvetlém poli. Silueta kusu mě, který jsem nepoznala. Pohltil mě, jako mlha pohlcuje podzimní ráno. Nepochopená duše umělce, který ztratil inspiraci.

Viděl jsi mě. Vyzdvihnul ze zástupu slov ve vazbách kožených knih, příběhu o slunci a sentimentálních elegiích o lásce. Vylovil drobný bělásek z hromady říčních kamenů. A já se poddala, jako se keř poddává mrazu. V den, kdy jsem vložila svou dětskou dlaň do té tvé, rozepnula jeden po druhém knoflíky mužské košile, jsem zrazovala tu, kterou jsem doposud v sobě vídávala.

Čas se ztratil, Země se točila a já pozorovala noční hvězdy, jak nebe náhle získává tvar. Zpívala jsem o milosti, pohlednice s okraji ohmatanými prsty děvčátka s vírou ve vílu zapomnění. Věky, kdy jsem se nazývala živou, se mi náhle otevřely. Já „prozřela“, jak praví odborné slovníky, hebkost dětských dlaní slíbaly drsné rty dospělosti. Šlápla jsem drobnou nohou na neznámou pěšinu a mé nitro se rozhořelo plamennou vášní.

Definoval jsi mou minulost, mou budoucnost. Vylovil z otupění lží, do kterých jsem se zabalila, jako do bezpečí vlněné deky. Láska bolí, pravili. Pak my se topíme v krvavých mořích, jež tryskají z mého tlukoucího srdce. Čekáš na můj zítřek, jako dávná bytost převozníka na řece Styx v bájném podsvětí, doplujeme společně do pekel.

Strach mi sevřelo nitro, zaškrtil mé hrdlo jako had a na zem mi z prstů vypadlo otevřené inkoustové pero. Zezadu mě objala pochybnost a přitiskla ke své hrudi. Nedýchám, jen s očima křečovitě sevřenýma s rukou staženou v pěst, silou natlačenou vůči zubům, schoulila jsem se v sebe.

Na posteli, která nebyla naše, se ve světle šera pohnula mezi skrčenou hrou prostěradel silueta muže. Ten malý stlučený příběh, do něhož pod rouškou noci utíkají dva se schovat před slepotou zítřků. Rozpoutat deště, pustit se po vodě a běžet.

Jak klidně nyní vypadal, mohutné tělo schoulené v poupě, jako plačící dítě v mateřských pažích. Obraz míru.

Šustot ustal a z míst mé někdejší vroucné kajícnosti se ozval povzdech klidu.

Stud. Šířil se skrz prázdnotu v mém srdci, která mi už roky nedá spát. Dusím se, citem, jež kreslí konce mojí existenci. Zasekla jsem se v bublině lidskosti pro padlé peru inkoustu, po kterém na podlaze zůstala malá skvrna.

Muž, jemuž jsem se zaslíbila. Muž, jemuž jsem vložila do rukou tvárnost svého já. On.

Jak ubohá mohu být? Pero jsem srovnala na stole do uměleckého otazníku, hned vedle pečlivě složené obálky, v níž se potichu skrývala naostřená dýka. Slova, jimiž jsem přiřkla moc zabíjet člověka.

Jak velkou bolest ještě musí poznat moje duše, než ta vyhaslá souhvězdí kolem mě pochopí? Že před sebou nejsme nic než herci, plazíme se po divadelních rozvrzaných prknech po staletí, tak jako naši předkové. Střetáváme se v záři reflektorů, toužíce ztvárnit život. Jako psi, jako pomatený roj divokých včel, klaníme se plytkosti reality šedavých domů a pořád těch samých ulic. Sloužíme tradicím, bez rozmyslu nad jejich účelem, vzýváme boha zapomnění, boha pomíjivých majetků. A prsty studu, necháváme česat naše vlasy, snad abychom nebyli příliš vidět.

Cítím, jak si mé slzy brázdí cesty dolů přes masku mojí tváře. Hledím na tělo, přikryté mou zradou na povlečení rozpáleném vinnou nevinné touhy cítit. Nevědomost, jež se zračí v jeho tváři. Přes ostře řezané rysy konvencí a jednoduchého směru beze smyslu, k ústům bez vášní, zavřeným očím bez čitelného obsahu. Jak asi změní tvar, až pochopí, že jsem opravdu zatratila sama sebe? A nás s tím?

S díky k němu stahuji úzkost okovů ze svého prstu. Zlato, cennost, jež mě svázala do prostoty všednosti. Prsten s cinknutím pokládám na rovný povrch nočního stolku a hledím na jeho druha. Vypadá pořád stejně. S díky líbám jeho majitele po huňaté kštici, snad jakoby mu mé rty mohly vyjevit, jak moc bych si přála, abych poznala s jeho paží ty slavné písně štěstí. Jak moc jsem ho milovala. S úzkostnou prosbou, abych dokázala být lepší, větší k tomu, abych mu dokázala odpustit, že nemá moc létat.

Pouštím samu sebe. Cítím, jak padám. Zůstává už jen nepopsaný list papíru, tak tenký, jen abych tě dokázala obalit ve svůj zkalený svět.

Klika zapadla. Ve svém čele červený semišový klobouček a pod ním osoba, které nevěřím už jediného slova. Konám, když tě následuji do rozbouřených mas vln, které mají chuť zabíjet. Ta drobná fotka, ta tečka na konci vět, kterou nechávám za sebou, jen tiše trhám a doufám, že po ní nezůstane oheň nenávisti.

Otvírám dveře špinavého vozu s osvíceným nápisem TAXI. Dosedám na polstrované sedadlo a okamžitě se vpíjím do tebe, jako krev do bílého roucha panenské čistoty. Moje zkázo, a přesto má nekonečná spáso, sdílíš se mnou můj konec, a stejně si nejsem jistá, zda tušíš, že tím ztrácím sama sebe. Tisknu se v tebe, tlačím tu bolest v mužský kabát z ovčí vlny a už nepláču. Sundáváš mi červený klobouček a házíš jej ven z otevřeného okna do dešťové kaluže. A auto se dává do pohybu.