Autor: Zdeněk Kubát

‚Zkurvené ráno‘, pomyslel si a podíval se na hodinky. Čtyři minuty po osmé. Jde pozdě. Zase.
Ne, že by to byla jen jeho chyba. Nebýt Susanina ranního hysteráku, byl by už seděl v kanclu. Teď však
stál v přeplněné newyorské soupravě metra, zatímco se mu honilo hlavou, že jediné východisko
z téhle nikdy nekončící vztahové agónie je rozvod. Chudák děcka.
V odraze dveří viděl malého zhruba osmiletého kluka, kterak drží za ruku nějakou paní – asi jeho
matku. Za nimi stál postarší padesátník s řídnoucími prošedivělými vlasy. Tvářil se napůl zoufale,
napůl apaticky, jako by už vůbec na ničem nezáleželo. To byl on. David Brown. Vyhořelý pojišťovák,
otec od rodiny, kterou vídá převážně jen přes víkendy, dvojnásobně neúspěšný sebevrah a nyní i
budoucí figurka ve vleklém rozvodovém řízení.
Vlak zastavil v další stanici, načež David vystoupil. Po chvíli se ocitl v záplavě obrovitánských
mrakodrapů tyčících se výš a výš v blankytně jasném nebi. Byl to majestátní pohled. Nyní však
spěchal. Užuž se otáčel směrem k jedné z budov, od pohybu ho však zastavila nečekaná událost. Cosi
mu spadlo na rameno. Když se podíval, zjistil, že mu neznámý opeřenec potřísnil sako.
Vstoupil do jednoho z mrakodrapů a kapesníkem si stále drhnul již ne tak černou látku. Pár lidí kolem
zřejmě uhádlo jeho prekérní situaci, což poznal z jejich škodolibých úšklebků. Zamířil si to k výtahu
svižným krokem. Teď už na nějaké té minutce navíc beztak nezáleželo.
Trvalo několik minut, než dojel do pětadevadesátého patra. Když se dveře výtahu otevřely, spatřil
v chodbě Paula, jeho věčně dotěrného kolegu. Štrádoval si to směrem k němu a David věděl, že již
není úniku.
„Nazdar, Dave!“, řekl tím svým vlezdoprdelkovským hláskem.
„Nazdar“, odvětil suše s nemalou dávkou agrese, aby snad pochopil, že nemá o pokec zájem.
Neúspěšně.
„Hele, sháněl se po tobě před chvílí stařík ohledně toho včerejšího reportu. Nevypadal zrovna
spokojeně. A když zjistil, že tu ještě nejseš, tak se teprv nasral.“
„No, super,…“
David dál odhodlaně mířil ke svému kanclu. Mlčky, naštvaně, zničeně.
„Neboj, brachu“, dodal Paul a jednou rukou ho objal kolem ramen. Shodou okolností zrovna na
místě, kde byl ještě před chvílí ptačí trus.
„Vymysli si ňákou srdceryvnou historku o koťátku na stromě, chvilku sekej latinu a von se odnasere.
Uvidíš.“
Víc říct nestihl. David zaplul do své kanceláře a zabouchl mu dveře před obličejem.
Sedl si do židle a chvilku jen tak zíral před sebe. Opřel se lokty o stůl a mnul si obličej. Byl unavený
životem.
Na stole ležel zelený lísteček. „Dostav se co nejdřív ke mně – šéf“.

Mohl tenhle den být vůbec ještě horší? Cožpak už netrpěl dost? Hlavou se mu draly černé myšlenky.
Rozvod. Krize středního věku. Ptačí spiknutí. Paul. A teď pravděpodobně i vyhazov. Nechce už dál hrát
podle jejich pravidel. A pokud ta pravidla nemůže změnit, opustí hru. ‚Do třetice všeho dobrého‘.
‚A co děti?‘, ozvalo se kdesi vzadu v jeho hlavě.
‚Cožpak chceš, aby Brian s Timothym vyrůstali bez táty? Aby neměli mužský vzor?‘
‚Co já jsem za vzor?‘, namítnul zoufale. ‚Brzy nezaměstnanej a rozvedenej vyhořelej alkoholik.‘
‚Tak se vzchop! Když ne pro sebe, tak aspoň pro ty dva. Zaslouží si tátu, byť si táta nezaslouží je.‘
‚Máš pravdu‘, uznal. Musí se vzchopit. Změnit svůj přístup a mentalitu. Pro Briana. Pro Timothyho.
Přisunul si k sobě kalendář. ‚11. září 2001‘.
‚To je ono! To je ten datum, kdy se to konečně změní! Kdy se můj život obrátí k lepšímu!‘
Sebevědomě vstal zcela nový David Brown. Hrdý otec dvou kluků a dosud stále zaměstnanec prestižní
firmy Trimex McLaurin. V celém Světovém obchodním centru nebyl právě nikdo odhodlanější nežli
on.

Tato povídka je věnována všem obětem teroristických útoků ze dne 11. září 2001.
Samotný příběh, jména postav i název firmy jsou smyšlené.