Autor: Tereza Hellerová
Napsal mi. V hrudníku mě zalechtá vzrušení, když vidím na displeji příchozí zprávu. Neměla bych se takhle cítit - ne po tom, co mi udělal.
Tentokrát si za to ale můžu sama. To já mu napsala jako první. Neměla jsem na výběr. Potřebuji pomoct a nikdo jiný mi už nezbyl. Jen on. On, kterého jsem tolik milovala. On, kterému jsem věřila. On, který tu nebyl, když jsem ho nejvíce potřebovala…
Teď ho ale potřebuji znovu.
Sejdeme se u stromu, napsal. U stromu… Naše místo, kde jsme sedávali a snili o budoucnosti. Nebo alespoň já jsem snila…
Budu tam ve čtyři, odepíšu a zhluboka se nadechnu.
Přešlapuji v šustícím listí pod starým, mohutným stromem a čekám. Kolik hodin jsem se tu už načekala? Kolikrát jsem seděla u těch kroutících se kořenů a přemýšlela, kde je a proč jde zase pozdě? I v ten den jsem na něj čekala… čekala jsem, že přijde, jak nejrychleji bude moct… Ale on přišel pozdě.
,,Ahoj,” vyruší mě z myšlenek jeho nádherný melodický hlas, který mě opět chytne kolem srdce. A rozdrásá ho na cucky.
,,Ahoj,” odpovím. Už ani nepoznávám svůj hlas. Je slabý, skřehotavý a naprosto prázdný.
,,Co se stalo?” zeptá se starostlivě.
Mám co dělat, abych se nezačala hystericky smát. Co se stalo? Stalo se všechno! Stalo se mi to nejhorší, co jsem si kdy dokázala představit, a tys tu nebyl! Stalo se to, žes jak zbabělec utekl a nechal mě samotnou! Stalo se to, že se všechno totálně posralo!
Přemáháním se div netřesu, když odpovím: ,,Máma umřela.”
Obočí se mu stáhnou. V očích se mu zračí soucit a pootevřenými ústy hlasitě vydechne. ,,Alie,” zašeptá. ,,Strašně mě to mrzí.”
Dlouho si povídáme. Tak dlouho, až ta bolest v mé hrudi trochu poleví. Pak ale řekne něco, co probudí jinou bolest. Bolest, kterou jsem musela pohřbít hluboko v sobě, jinak by mě zabila.
,,Měl jsem tu být,” zašeptá zničeně.
Pevně zavřu oči. Tu bolest už znovu nezvládnu - ne teď. Ne sama. Začnu se zvedat, ale chytí mě za ruku a zastaví.
,,Alie, já…” zlomí se mu hlas a v očích má slzy. ,,Nemohl jsem přijít dřív,” vydechne. Mlčím a celá ztuhlá na něj zírám. Kdybych se pohla, praštila bych ho. ,,Věř mi, že si celý ty roky nepřeju nic jiného, než abych tu byl včas. Ale nemohl jsem…” Ruka, kterou mě drží, se mu roztřese. Ruka, která zasadila tolik ran, obrátila tolik karet, žetonů a peněz…
Odtrhnu od něj pohled a zadívám se na zem. Jenže tam teď místo seschlého listí vidím krev. Spoustu krve. Místo větru, který chrastí větvemi, se mi v uších rozezní můj vlastní křik. A pak je ticho. Uši rvoucí ticho, které mi rozervalo život na kousíčky. Žádný dětský pláč…
,,Nikdy v životě jsem nikoho nepotřebovala tak, jako jsem tenkrát potřebovala tebe,” procedím mezi zuby.
Jeho prsty povolí, ale já se přesto nepohnu. ,,Já vím… Vím to a ničí mě to. Ale změnil jsem se. Opravdu jsem se změnil a… strašně moc mi chybíš. Vím, že mi to nikdy neodpustíš. A ani nechci, abys mi odpustila, ale… Nic nechci víc, než tu do konce života pro tebe být a dokazovat ti, že už nejsem ten samý sebestředný, závislý zbabělec.”
Podívám se na něj. Věřím mu. Něco ve mně povolí…
Šílenství je definováno jako opakování té samé věci znovu a znovu a očekávání odlišného výsledku. Podle této definice jsem tedy ukázkový šílenec…
Znovu vstupuji do té samé řeky a věřím, že mě ten proud tentokrát nesmete. Doufám, že tentokrát neskončím s hlavou pod vodou a nebudu si namlouvat, že stále můžu dýchat...