Autor: Anna Tesaříková

Milý deníčku,

jako téměř každý den jsem se i dnes v době oběda vypravila do menzy. Nabídka jídel byla opravdu pestrá a každé z nich vypadalo skutečně lákavě a chutně; z té plejády požitků jsem si zvolila halušky s uzeným masem a se zelím. Postarší pán, který onen pokrm vydával, mi při pečlivém aranžování mé porce na talíř věnoval moc hezký úsměv.

U stolu, k němuž mě nohy samy zavedly, seděl mladík v černé kšiltovce; pro účely tohoto zápisu jsem ho nazvala První chlapec. Očividně nebyl tak docela každou buňkou svého těla oddán místní kuchyni; žvýkaje svou pikantní dušenou směs s hranolky se usilovně zaobíral displejem svého mobilního telefonu. Uvelebila jsem se proti němu a užívala si jeho báječné mlčení, ačkoli v okolním hluku neúprosně zanikalo.

Po chvíli dorazil další kluk, zřejmě jeho kamarád; jistě je zcela logické přiřknout mu označení Druhý chlapec. Položil podnos s grilovaným lososem a americkými bramborami na stůl, svalil se na židli a z batohu vytáhl lahev s jakousi neurčitou tekutinou, jejíž část odlil do skleničky.

„Ale, dlouho jsem tě neviděl,“ podotkl První chlapec, aniž by se vůbec pokusil odlepit zrak od svého přístroje. „Jak jde život?“

Druhý chlapec dlouho mlčel. Téměř bolestně jsem vnímala, jak mu cosi usilovně šrotuje v hlavě; upřeně si prohlížel svůj oběd a nejspíš v duchu pracně pátral po správných slovech. „Musím ti něco říct,“ vypravil ze sebe nakonec.

„No?“ Tón, s nímž bylo toto drobné slůvko vypuštěno do prostoru, příliš nenaznačoval, že by tazatele avizované velké sdělení nějak výrazněji zajímalo.

„Víš, jak to se mnou bylo první měsíc školy, že jo? Věčně v hospodě, spal jsem přinejlepším tak dvě hodiny denně… Pamatuješ, jak jsem byl věčně na šrot, že jo?“

„Hm.“ Ani tento prostý zvuk nepůsobil příliš nadějně; prsty mladíka v čepici se ostatně dotýkaly displeje stále stejně hbitě a jeho oči se soustředily pořád tímtéž směrem.

„Tak s tím je teď definitivně konec. Dal jsem se na kvantovou mechaniku a od té doby je ze mě úplně nový člověk, to mi můžeš věřit.“

V ten okamžik Prvnímu chlapci vypadl telefon z rukou; po nárazu přístroje do desky stolu se ozvalo slabé zadunění. Pomalu a poněkud nevěřícně se otočil na svého přítele. „Kvantovou mechaniku?“ zopakoval.

„Kvantovou mechaniku.“

Mladík v čepici na něj chvíli zíral; pak se jeho tvář rozzářila a rty se mu roztáhly do širokého a lehce strašidelného úsměvu. Chvatně se natáhl pro svůj batoh a začal v jeho útrobách cosi horečně hledat; po chvíli se jeho ruka vynořila zpět na světlo, triumfálně třímajíc otrhaný růžový sešit s červenými srdíčky na obalu. Pár okamžiků v něm zuřivě listoval; pak jistým pohybem vylovil ze svého zavazadla tužku, zanesl na papír něco, co z mého úhlu vypadalo jako drobná čárka, a upřel na Druhého chlapce pevný, významný pohled.

„Gratuluji,“ řekl poněkud rozechvěle; přísahala bych, že se mu v koutku oka zaleskla i jedna osamocená slza štěstí. „Právě ses stal přesně dvacátým devátým člověkem v mém okolí, s nímž si můžu fundovaně pohovořit o Heisenbergově principu neurčitosti.“

V tu chvíli jsem bohužel musela tuto milou společnost opustit, neboť po mém obědě už zbýval jen prázdný talíř a nad mou hlavou visela jako ostrý, blyštivý meč vidina písemky z daní pro neekonomy, jejíž čas měl nadejít již za pár minut. Přesto jsem se v duchu ještě nějakou chvíli zabývala otázkou, co asi mohla obsahovat ona záhadná lahev, kterou Druhý chlapec tak samozřejmě postavil na stůl.

---

Milý deníčku,

už od rána mi něco našeptávalo, že dnes by bylo mimořádně vhodné poobědvat v menze. Když jsem si prohlédla denní nabídku, zaplavil mě ohromný vděk vůči mé intuici; zrovna byl k mání smažený sýr s bramborami a tatarskou omáčkou, na který jsem shodou okolností měla už od včerejšího večera ohromnou chuť.

Stůl, který mě na první pohled okouzlil, dočista zel prázdnotou, což se nestává příliš často; po pár minutách si ke mně ovšem přisedla veselá skupinka studentů, jež jsem podle velkých desek s výkresy odhadla na pravidelné návštěvníky stavební fakulty. Všichni si pro své nasycení zvolili vepřový řízek s bramborovým salátem.

Jediný chlapec z onoho uskupení s neobvyklým citem položil svůj oběd na stůl, lehce pootočil talíř do nápaditějšího úhlu, vylovil z kapsy od kalhot mobilní telefon a hbitě zhotovil fotografii onoho mistrovského kulinářského díla. Světlovlasá dívka, pro účely tohoto zápisu nazvaná prostě Blondýnka, se zasmála.

„Ty si fotíš svoje jídlo?“ otázala se, jako by odpověď nebyla zcela očividná.

„Jo,“ odvětil Jediný chlapec. „Ty to asi ještě nevíš, ale já si fotím všechno, co jím. Zájemcům pak posílám newsletter, kde se můžou dozvědět podrobnosti o mých stravovacích návycích.“

„A proč ho ještě nemám?“ zeptala se druhá dívka, jíž jsem přiřkla označení Brunetka.

„Protože jsi neprojevila zájem,“ řekl mladík trpělivě.

„A jak to mám jako udělat?“

„Je to úplně jednoduché. Stačí přijít o půlnoci do temného lesa na šibeničním vrchu, nejlépe za úplňku, ale uznávám i novoluní. Tam budeš chvíli skákat po jedné noze, můžeš si dokonce vybrat, jestli ti víc vyhovuje pravá, nebo levá. No, a druhý den můžeš na své e-mailové adrese očekávat můj newsletter.“

„Moc vtipné,“ ozvala se Blondýnka a obrátila oči v sloup; pak zanořila vidličku do svého salátu a začala ho pomalu stěhovat z jedné poloviny talíře na druhou.

„No dobře, to jsem si teď vymyslel,“ přiznal Jediný chlapec. „Nutnou podmínkou pro obdržení mého newsletteru je vstoupit do sekty ‚Uctívači jídla na ČVUT‘, kterou jsem sám založil. Její členové se každý den modlí s tváří obrácenou k Technické menze a vždycky, když zahlédnou tác tmavě modré barvy, se hluboce pokloní.“

„Ale už!“ okřikla ho Brunetka. „Hele, jestli nám to neřekneš, tak si můžeš svoje fotky strčit víš kam.“

„Tak fajn,“ povzdechl si mladík. „Ve skutečnosti nikomu nic neposílám. Je to stránka na Instagramu. Najděte si ‚cojsemdneskajedl‘ a máte to.“

Tento drobný rozhovor se mi vybavil o dvě hodiny později během nepříliš záživné přednášky z matematické analýzy; chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych si mohla onu zmíněnou stránku nenápadně otevřít na telefonu a potěšit svůj zrak fotografiemi všemožných božských pochutin, jež tam na mě nepochybně čekají. Usoudila jsem však, že při této činnosti by mě zcela jistě zachvátil ukrutný hlad a na to je den přeci jen ještě příliš dlouhý.

---

Milý deníčku,

když po mnoha vysilujících duševních výkonech konečně nastala pauza na oběd, mé kroky již tradičně zamířily do menzy. Srdce mi zaplesalo, když jsem zjistila, že dnešní nabídka zahrnuje mé oblíbené jídlo: kuřecí živáňskou s hranolky a koktejlovým dipem! Není proto těžké uhodnout, u kterého výdejního okénka jsem během okamžiku stála nastoupená s širokým úsměvem na rtech.

Stůl, který mi osud pro dnešní poledne přiřkl, byl již zpola obsazen strávníky poněkud staršího ročníku; z odborných termínů, které se hemžily v jejich hlasité konverzaci jako malé hbité rybky, jsem usoudila, že jde zřejmě o vyučující z VŠCHT. Vypadali, že se velice dobře baví; hlučný smích, v nějž každou chvíli propukali, rezonoval prostorem a plnil ho příjemnou náladou.

„No, a pak mi řekl, že má pro nás práci,“ vyprávěla zrovna žena v růžové blůze. „Jde o ten vzdělávací program pro děti, jmenuje se to ‚Výbušná chemie‘. Ale je v tom háček.“

„Jo? A jaký?“ otázal se poněkud prostorově výrazný muž, jehož bradu pokrývalo přibližně třídenní strniště.

„Ten program si u nás objednala školka pro hluchoněmé děti.“

V ten okamžik u stolu zavládlo ticho; v porovnání s předešlou přehlídkou sluchových vjemů mi tato náhlá absence zvuku připadala téměř až nepřirozená. Skoro jsem měla pocit, že ostatní strávníci také postupně přerušují své rozhovory a starostlivě se ohlížejí naším směrem.

„Aha,“ řekl po chvíli starší pán v červené košili. „A jak to uděláte?“

„No, to právě nevíme,“ přiznala Růžová dáma.

„Tak jim vyrobte takové ty cedule,“ navrhl mladý učitel s brýlemi. „Však víš, jak je to ve filmech. Takové ty, na kterých je napsáno ‚Potlesk‘ a tak podobně.“

Žena si povzdechla. „Neumějí číst.“

„Tak zkuste pantomimu,“ pronesl Vousatý muž a uchechtl se.

„Ty jsi asi upadl,“ odvětila. „Jak chceš prosím tebe pantomimicky předvést chemické reakce? Kromě toho mi Petr jednou říkal, že od té doby, co hrál s dětmi několikrát týdně Activity, naprosto nemůže pantomimu vystát.“

„A co třeba balet?“ ozvala se postarší dáma v černém svetru. „Trochu výrazového tance ještě nikdy nikomu neuškodilo. Jen si představ ten umělecky ztvárněný pohyb molekul… Když k sobě přiberete ještě Tomáše nebo Alenu, už by vás na to mohl být dostatečný počet.“

„Čím dál tím lepší,“ odsekla.

Stůl se opět ponořil do ticha, které připomínalo temné, nehybné vody jezerních hlubin.

„Podle mě se s tím moc matláte,“ prohlásil po chvíli Červený pán. „Prostě to tam odpalte a je to.“

Tuším, že na tomto místě není třeba nic dalšího dodávat. Snad jen to, že na další hodinu jsem odcházela s jakýmsi matným dojmem neskutečna; nevím, zda se mi během zbývající doby mého studia ještě podaří zažít v menze něco tak prapodivného.