Autor: Čeněk Malík

- Někdo je zlý, někdo je velký, někdo je velký zlý... a je důležité to rychle poznat, dřív než je moc pozdě.

Žil byl jeden vlk, a ten vlk často chodil temným lesem po cestě a hledal ztracené holčičky na cestě za svojí babičkou.

Byl to velký, někdy zlý a často rozzuřený vlk. Každý se ho měl co bát. Lidožrout. Znal v lese každý kout. A hned věděl, když se v něm někdo objevil.

I kvůli tomu vystoupil jednou z lesa jako chlupatý přízrak. Zastavil pocestného, který vedl vyděšenou holčičku skrz temný les za ručku.

„Oběd!“ vrčí. U tlamy pěna.

„Zatracenej chlupatej…“ zavrčí na oplátku muž. Není to žádný jelimán. Nenechá se vlkem zastrašit. Má dlouhou dubovou hůl… a leccos dalšího. Nemá se čeho bát.

Vlk vpřed krok po cestě. Děvče se strachem ani nehýbe. Ruka pocestného se svírá na té její, v pravačce pozvedá svojí hůl. Napřáhne se, aby mohl útočníka vzít těžkou sukovicí přes rozevřenou zubatou tlamu. Velké tělo se tyčí, samý chlup a sval.

„Ty bestie. Ty zatracenej čmucháči, teď dostaneš, co ti patří… nemáš se tady po lese plést a líčit oka,“ křičí. Zasadí pořádnou ránu!

Vlk nekníkne. Nevydá ani hlásku. Okovaná hůl mu přerazila čelist. Zapotácí se a přepadne na bok. Velký, zlý vlk krvácí na zemi.

Muž popadne děvče za ruku a rychle ho vleče po cestě dál. Vlk to sleduje, zatímco se z něj život vytrácí.

Děvčátko za ním vztáhlo ruku. „Neumírej, vlčku!“ zaprosila tiše. „Já tě potřebuju… potřebuju pomoc…“

Muž sebou cukl a než se dívka nadála, rána přistává na její tváři. Rudne jí kůže od úderu hřbetem ruky.

Zavzlykla. Pak jí muž odvlekl do lesa.

Vlk na cestě tiše umřel.

Velký zlý člověk pak řádil v lese. Babičku, tu měl za komplice. Homo homini lupus, člověk člověku vlkem.