Autor: Čeněk Malík

- O zázracích, na které je dobré nezapomínat.

---

Ruce se položily na dvě části jedné paže. Zazářilo prudké, oslepující světlo, které plálo ještě velice dlouhou dobu. A pak… ruka byla (víceméně) celá.

„Zázrak!“ zvolal jeden, co stál poměrně blízko.

„Ne – ne-“ protestoval ten, jehož ruce to dílo vykonaly. „To dělá jen ta hra světel – ve skutečnosti-“

„Ruce jsou opět celé! Žije! Není mrzákem!“

Postava v podivném šatu s maskou na obličeji zvedala ruce v obranném gestu: „Ne, opravdu – je to jenom hodně praxe, správné světlo a správné nástroje- a navíc, stejně se to musí ještě doléčit, a bude muset tu ruku pár měsíců šetřit...“

Ten žasnoucí jen vrtěl hlavou. Pak ho to znovu popadlo novou silou, padl na zem a políbil nohy maskovaného cizince.

„Jste nositel života, který dokáže ucelovat to, co mohlo být navěky zničeno. Měli by o vás pět písně. Je to zázrak!“

Chvíli bylo ticho. S takovou deklarací je těžko se hádat. Zázračný léčitel si oplachoval gumové rukavice a odmávával své spolupracovníky. Jeho šat byl také gumový, pokrýval ho od hlavy až k patě. Nebyl moc pohodlný. Byl však nutný pro úspěch „zázraku“.

Žasnoucí se netázal. Přijímal milosrdenství tak, jak přicházelo. „Je to zázrak,“ vydechl už zas.

Lékař v gumovém obleku se pod rouškou usmál. „Je to jen poměrně jednoduchá operace.“

Žasnoucí jen opět vrtěl hlavou. Lékařův úsměv byl nyní více shovívavý. Něco takového ještě na operačním sálu nezažili. Muž však trval na svém. „Je to zázrak.“

Lékař se podíval do jeho očí. Zaváhal. Ohlédl se za zmizelým lehátkem. Chvíli nejistě stál, oči upřené tím směrem. Přemýšlel nad člověkem a nad lidmi – ale ne moc dlouho. Obrátil se na druhého muže a položil mu ruku na rameno. Nyní se usmál dobrosrdečně.

„Vlastně máte pravdu. Je to zázrak. A teď pojďte, zvu vás na kafe.“