Autor: Čeněk Malík

- Krátké, snad úsměvné povídání o blátošlapovi, který se zapletl do věcí větších, než je on sám.

Žil byl jeden blátošlap. Byl malý, vousatý a zatím ještě ne ředitel zeměkoule. Posedával celý den na obrubníku, šlapal bláto a rozdával moudrost, jak se mu zrovna zachtělo.

Všichni, kdo ho znali, říkali mu Krab. Vypadal, že neuměl do pěti počítat, a to byla taky pravda. K čemu by mu to taky bylo, když nevlastnil pohromadě víc jak čtyři věci.

„Krabe, ty neumíš do pěti počítat,“ říkali mu. „Jediný, na co seš dobrej, je tak maximálně ředitel zeměkoule.“ A on se jen tiše usmíval, přikyvoval a bylo mu dobře.

Jednoho ošklivého zářijového rána se stala tragédie. Krab šel jako každý den šlapat bláto a uviděl před sebou na zemi kufřík. Ta tragédie byla, že měl od přírody zlaté srdce.

„Hele, kufřík!“ říká si. „A takový pěkný… já znal jednoho, a ten měl na kufříku dokonce i zámek… tenhle zámek nemá, to abych ho někomu vrátil… ještě ho někdo vykrade,“ mumlal si pro sebe a hned ho zvedl.

A tu, odnikud, chlap jak hora, v obleku a s černými brýlemi proti slunci, i když je zataženo.

„Ha, syčáku, kdes to vzal?“ zavrčí. Krab se nelekl. Vesele nabídne kufřík jeho očividnému majiteli a raději se společensky ptá: „To je zvláštní, vy nosíte brýle proti sluníčku, i když je zataženo?“

A tu chlap zavrčí: „Já si budu nosit, co já budu chtít! To ty mi pověz, kdes ten kufřík? Co ty, bezďáku? Ty špíno, ty zfetovanej chudáku, ty přízemní pijavice, ty-“

Krab jen krčí rameny, tu přikyvuje, tu doplňuje, ale hádat se, to zapotřebí neměl.

Chlap tam stál, hudroval, nadával, až se to daleko neslo. Než se Krab nadál, ze všech stran se rojí další. Trochu jiní, i když ne tak moc. Taky v obleku, taky jako hora, taky s černými brýlemi, i když bylo zataženo. Ale ten první – to není jejich kamarád.

Sesypali se na něj tak, že už se víckrát nepostavil.

Bylo po ptákách, alespoň pro prvního brýlatce.

„Teď jsem do toho teda vlítnul,“ běduje Krab, jak to sleduje. Čeká, že pak půjdou na něj. Už teď koukají hrozivě. „Tedy, jářku, to je nějaká nová móda, s těmi brýlemi proti sluníčku, když je zataženo? Abych já si taky jedny pořídil…“ zableptal Krab, než ho popadli.

Věci nabírali spád a Krab jim stěží stačil. Najednou ho někam vedli, teď ho někdo fotil a někdo dělal rozhovor, tu mu zničehonic někdo nabízel ruku k potřesení. Uprostřed toho Krab, blátošlap, najednou vážně ředitel zeměkoule. Usmíval se přiblble, a svět se kolem něj roztočil.

Nakonec za to dostal metál. Za záchranu světa a míru a tak podobně.

Nakonec stejně zase šlapal bláto. Ale napsal o tom všem knížku a měl z ní pětku na den.

„Pětka za den, s tím už se dá počítat,“ říkal si a skoro se opravdu jako nejvyšší ředitel i cítil. A pokud neumřel a ta pětka mu na den stačila, je jím dodnes.