Autor: Nela Kučerová

Emi opět zaspala. Jako každý den zaklapla budík, co jí zazvonil na nočním
stolku a znovu usnula. Když po nějakém čase otevřela oči, zjistila, že už má být
dávno na cestě do školy. Naházela rychle na sebe připravené oblečení, usrkla si z
hrníčku vychladlé kakao, popadla školní tašku a vyběhla ze dveří. Běžela z plných sil
a doufala, že ještě stihne začátek první hodiny.
Když míjela park ve vedlejší ulici, najednou zaslechla hlas: „Emiiii, pojďme na
zmrzlinu“. Nějaký kluk volal její jméno. Ten hlas jí vůbec nebyl povědomý. Pomyslela
si proto, že to bude asi jiná Emi a utíkala dál. „Emi, já chci zmrzlinu,“ ozvalo se
znovu a Emi najednou uviděla, jak přímo před ní stojí nějaký chlapec. Měl hnědé oči,
černé vlasy a byl úplně bledý. Vypadal asi na třináct let. Nejvíc ji však překvapila
jeho výška, byl obrovský. Oči jí sklouzly dolů a najednou si uvědomila, že nejsou
vidět jeho nohy. Když se pak pootočil, viděla, že je má za sebou a vůbec se
nedotýkají země. Vyděsilo ji to tak, že se otočila a utíkala pryč. V tom stresu si
nevšimla prohlubně v chodníku a zakopla. Upadla na zem, rozbila si koleno a odřela
loket. Emi byla naštvaná. Zlobilo ji, že nejen že přijde pozdě do školy, ale ještě ke
všemu bude špinavá a od krve. Emi už měla toho kluka nebo čehokoliv, co ten kluk
byl, dost. V tom se jí začal smát. Smál se tomu, že spadla. A to byla pro Emi
poslední kapka. V tu chvíli zapomněla na všechno. Zapomněla na svůj strach i na to,
že spěchá do školy a zakřičela z plných plic: „T-TY NEJENOM ŽE MI NEPOMŮŽEŠ
ALE JEŠTĚ SE MI ZAČNEŠ SMÁT?! DOUFÁM, ŽE UŽ TĚ NIKDY NEUVIDÍM!“.
Emi byla tak pyšná, že mu to tak nandala a rozběhla se do školy, aby z těch jejích
deseti zmeškaných minut nebylo nakonec dvacet.
„Slečno Davisonová, jste o 13 minut pozdě. Váš důvod?“ ozvala se
profesorka, když Emi otevřela dveře do třídy. „Zaspala jsem, už se to nestane“,
odpověděla Emi provinile. „Protentokrát vám to odpustím, ale doufám, že říkáte
pravdu a už se to opravdu nestane,“ přísně odvětila profesorka. Emi cítila něco mezi
úlevou a nervozitou, ale přesto sladce řekla, že děkuje a šla si sednout. „Jsme na
straně 57,“ zašeptala Angela, vedle které Emi sedí. „Jo, díky,“ řekla Emi a otevřela si
svou učebnici. Paní profesorka asi něco říkala, ale Emi byla myšlenkami někde
jinde. „Emi nebuď už naštvaná, já se prostě nemohl udržet!“ zaslechla klučičí hlas.
Emi se prudce otočila a uviděla ho sedět na Angelině lavici. Ohlížela se po
spolužácích, ale vypadalo to, že ho nikdo jiný nevidí. Emi byla plná otázek. „Vím, že
mě slyšíš. Emi, fakt promiň,“ slyšela. Asi je to fakt duch, pomyslela si. „No jo,
odpouštím ti to. Mám vůbec možnost říct ne?“ zašeptala. „Emi, s kým to mluvíš, ty
blázne?“ ozvala se Angela. Emi ji nevnímala. Přemýšlela o klukovi, který seděl před
chvilkou vedle ní v lavici.
Zbytek dne Emi utekl, nedokázala se ale soustředit na nic, co dělala. Myslela
jen na toho neznámého kluka. Večer nemohla usnout. Přestože ho neměla ráda,
chyběl jí. Jako kdyby jí četl myšlenky, ozval se za ní: „Zahrajeme si flašku? Nudím
se”. Emi se otočila dozadu k oknu a uviděla ho. „Jsem Niko. Už mi prosím neříkej ten
kluk,” poprosil. „Nečti mi myšlenky, je mi to nepříjemný,“ řekla Emi a nedala na sobě
znát, že má radost, že ho vidí. „Fajn, když na tom tak trváš“ zašeptal Niko otráveně.
„Tak flaška?“ zeptala se Emi a šla do tašky pro její už prázdnou láhev na pití.

„Jasně!“ řekl Niko. Pravidla byla jednoduchá: někdo točí a když ukáže láhev přesně
na toho druhého, tak ten musí pravdivě odpovědět na otázku, kterou dostane. První
začínala Emi. Láhev ukázala přímo na Nika. „Kdo jsi, Niko?“, zeptala se Emi. Niko
chvilku mlčel a potom odpověděl: „Jsem duch, Emi”. Nepřekvapilo jí to. Měla spoustu
dalších otázek, na které se chtěla zeptat. Ale pak točil Niko, láhev se zastavila
otočená přímo na Emi. „Co máš ráda, Emi?“ zeptal se Niko. „Hmm… asi
zahradničení. Všude bych chtěla mít květiny,“ odpověděla Emi a potom zívla.
Najednou se cítila unavená a ospalá. „Měla bys jít spát,” řekl Niko. Emi jen přikývla.
Oči se jí samy zavíraly, ani nevěděla, jak usnula.
Další dva dny Nika neviděla. Třetí den přišla ze školy domů a když otevřela
branku od domu, zůstala překvapením stát. Po zahradě byly nově nasázené záhony
bílých chryzantém, které vytvářely nádherné obrazce. Emi v tu chvíli věděla, že jsou
od Nika. Chryzantémy znamenají sbohem nebo smutek a smrt, v tomhle případě ale
nejspíš sbohem. Byla smutná, přestože ho znala jen krátce. Litovala toho, že se
nezeptala na to, jaké je jeho celé jméno a proč si vybral právě ji. Nikdy na něj ale
nezapomněla.