Autor: Nicole Snizek

Vracím se v černém zpátky z pohřbu po zablácené ulici, když mě
zničehonic odchytil starý muž.
„Neotvírej červenou skříňku! Ať se stane cokoli, neotvírej ji, rozumíš?! Je
to past! Není to ona!“ huláká starý pán, až se z toho stromy v parku
otřásají. Jeho neobvyklé chování zpozorovaly policejní hlídky a hned se
za ním vydaly. Stařík se mi naposledy zadívá do očí jako kdyby mě chtěl
snad vyfotit pohledem, ale ještě než se ho stihnu zeptat proč, odběhne,
aby ho nemohla chytit policie.
Hlasitý hukot se opět vzdaluje a můj útulný domek se mi již rýsuje před
očima, avšak já stále cítím přítomnost čehosi neobvyklého.
Nechci tomu věřit! Rychle za sebou zavírám dveře. Kabát prudce
odhazuji na gauč. Na křesle sedí má matka a drží v ruce červenou
skříňku.
„Mami!“ vzdechla jsem, načež se ji vrhám kolem krku: „Jak je to možné?
Ty-ty si živá, to je zázrak.“ brečím a zároveň se směji, jenže místo
teplého obejtí cítím pouze studenou podobiznu toho, kdo kdysi bývala ta
nejdůležitější žena v mém životě.
„Mami, co se děje?“ vzlykla jsem. Matka se ke mně natočí, pričemž mi
přistrčí rudou krabici blíž k tělu.
„Otevři.“ řekne bezcitně.
„Proč? Pomůže ti to?!“ ptám se histericky své matky, jenže ta mé otázky
ignoruje, přičemž se mi vybaví slova toho starého blázna “Není to ona“.
Vstávám ze země, ale ta bytost s tváří mé zesnulé matky pořád kouká
dolů. Mé srdce je v agonii, protože ji chci tak moc zpátky a tahle věc
nanejvýš tak zneuctívá její pomátku.
Skutečně skvělé, teď mám podivný zjev připomínající mou mrtvou matku
v obýváku, co jsem komu udělala?
„Ty nejsi má matka,“ řvu, přičemž zhazuji skleněné nádoby ze stolu, „běž
pryč!“
Stvůra se otáčí za mým prstem nasměrovaným ke dveřím, ale k
odchodu odhodlána zřejmě není.

„Otevři.“ opět mě to pobízí s nataženou krabičkou, ale já toho už mám
dost.
„S tou svou přihlouplou krabičkou si jdi třeba do-“ S těmi slovy ji vyrvu
rudou krychli z ruky a prohodím ji skrz skleněné okno na zahradu do
růží.
V očích se mi formují slzy, ale cítím se hrdě, protože jsem dokázala
odolat té kruté pasti.
Znenadání zaslechnu radostný výkřik mého bratra, který sbíhá po
schodech dolů z druhého patra a cosi svírá v paži.
Jeho pohledem projede náhle ryzí bázeň. Předmět, který v důsledku
zápasení upustil, se mi kutálí k nohám. Ačkoli mu běžím napomoc, jeho
ruce obmotanené kolem krku mu zamezují v přístupu vzduchu. Kvůli
tomu se mu zamotala hlava. Ztrácí rovnováhu. Než ho stihnu chytit,
padá ze schodů. Hlasitý pád se rozléhá po domě a utichne, až když
bratrův krk dopadne na hranu rudé skříňky.