Autor: Linda Liczki

Stál ve svém okně jako na osvětleném pódiu, krásný, němý herec s náměsíčnýma očima. Noc, vlhká a stojatá, mu škvírou polykající oranžové světlo pouličních lamp padala na víčka a on jako by ji rozháněl vláčnými pohyby něžných motýlích rukou (nejspíš se však ve své nespavosti pouze bavil tím, že ohníčkem cigarety črtal do tmy jakési obrazce, tajemné šifry, které mohly docela dobře znamenat: vidím tě). Šárka tiskla nos na ušmudlané sklo a nehnutě ho pozorovala, sama a potmě v pokoji plném předmětů, jež na ni v noci vždy doléhaly jako cosi nesmírně nesmyslného. Její učebnice, hrnky s vychladlými zbytky heřmánkového čaje, šaty, které si druhý den ráno vezme na sebe do školy. V těchto chvílích se stávaly kamením, jež jí svíralo hrdlo důvěrně známou úzkostí, úzkostí, před níž prchala k osvětlenému čtverci okna, k cigaretovému ohni, jímž chlapec (neboť to nebyl muž, ale chlapec, to si Šárka uvědomila hned té první noci, tenkrát když poprvé nemohla spát a nazdařbůh se vyklonila do ulice, aby se nadýchala trochy žižkovského vzduchu) psal do noci vzkazy, které mohly být určeny pouze jí. Bylo to už dávno, co poprvé nemohla spát, dávno, co poprvé spatřila v protějším okně jeho siluetu; od té doby se stal jakýmsi územím, do nějž unikala před ustáleným a neměnným řádem věcí, před knihou položenou na nočním stolku, napravo od sklenice s vodou a krabičky prášků na spaní, před tramvají v sedm patnáct, před svými maturitními tématy, věcmi, které se v pojmech chlapce z protějšího okna drolily v rukou jak štěrk. Nikdy ji nezajímalo, jak asi žije, kolik mu je let, jaké knihy a květiny má rád; tyto otázky patřily ránu, patřily slunci zvolna šplhajícímu nad Žižkovskou věž a ona si z něj moc chtěla v mysli uchovat dojem něčeho čistého, něčeho čistého, opakovala si v duchu a hleděla na něj jako už tolikrát předtím. Jeho oči se leskly jako Lucerna v den jejího maturitního plesu, ale v dálce už kostelní zvony odbíjely den a Šárka věděla, že až za pár hodin půjde dolů strmou Krásovou ulicí, chlapec z protějšího okna už v pojmech tohoto dne nebude existovat, že na něj už ani nepomyslí, až nasedne do tramvaje v sedm patnáct a bude si potichu opakovat maturitní témata.