Autor: Kryštof Vaněk
Je sedm hodin ráno, a právě zvoní můj budík, ostatně jako vždy v tuhle dobu. „To už musím zase vstávat? Vždyť jsem teprve před chvílí zavřel oči.“ pomyslím si v duchu a udělím hlučnému sluhovi ránu z milosti. Poslední dobou jsou všechny dny stejné. Ráno vstanu, posnídám, převléknu se, splním denní hygienu a usednu za počítač kvůli výuce. Už je to takový zažitý rituál, který se opakuje stále dokola, každý den, každé ráno. Trvá to déle než rok, člověk div se z toho nezblázní.
Od chvíle, kdy usednu za stroj, který se dokonale vyzná v jedničkách a nulách, už od něj neodtrhnu oči na dalších osm hodin. Čeština, matematika, fyzika, chemie…, je to jako básnička, která se opakuje stále znova a znova. Jenže tohle není básnička, tohle je realita. Na místo prezenční výuky nás dnes čeká sedm vyučovacích hodin v online prostředí, a to včetně tělesné výchovy, výtvarné výchovy, či hudebky. Je opravdu nepříjemné cvičit, malovat, nebo zpívat před webovou kamerou. Jako dočasná náhrada namísto klasické výuky nám distanční výuka zatím stačí, ale nic nemůže trvat věčně. Jaká budoucnost nás čeká? Jak dlouho nám ještě potrvá tato nekonečná pouť?
Konec tunelu je zatím v nedohlednu. V prosinci 2019 se v čínském Wu-Chanu objevil virus, který byl později pojmenován jako Covid-19. Tehdy se o tomto viru moc nevědělo. Zatímco vědci vyvíjeli lék a zjišťovali, o co se vlastně jedná, vláda zaváděla různá opatření, aby zabránila jeho šíření. Oběma stranám i snahám navzdory se virus v klidu přenášel, šířil a zabíjel. Byl březen, přesně týden před mými narozeninami a já jsem dostal překrásný dárek v podobě krizového opatření. Školy se zavřely, v obchodech se zpřísnila hygienická opatření, firmy omezily svůj provoz a začal nám takzvaný tvrdý lockdown. „Nebude to trvat dlouho,“ říkal jsem si. Všichni říkali, že lockdown bude trvat maximálně tři týdny. Realita ovšem předčila naše očekávání. Měsíce plynuly a opatření ne a ne skončit. Až v létě jsme se konečně dočkali vytouženého rozvolnění. Všichni si užívali nejteplejších dnů v roce, jako kdyby koronavirus zázrakem zmizel. Nepříjemné překvapení přišlo až v září, čísla pozitivních testů rostla raketovým tempem a úměrně tomu přibývalo pacientů, kteří svůj životní boj prohráli.
Vědci už věděli mnoho o tomto zákeřném viru a výroba vakcíny byla jejich prioritou. Zjistilo se, jak moc dokáže být Covid-19 nebezpečný a vláda začala narychlo zavádět nám již známý tvrdý lockdown. Já šťastný, že školu navštěvuji prezenčně, se musel opět přeorientovat na distanční výuku. Tentokrát už mi bylo jasné, že to není na tři týdny. A taky nebylo! Opatření se stále prodlužovala, obchody se z velké části zavřely a nikoho nezajímalo, že mám malé boty. Firmy postupně krachovaly, zaměstnanci se propouštěli, stoupla nezaměstnanost…, ale na Vánoce se jako zázrakem snížily počty nakažených, vše se na tři týdny otevřelo a já byl zase pětkrát ve škole. Jenomže to by nebyl ten správný „Kocourkov“. Tak se nám vše zase zavřelo, počty nakažených stouply více než dvojnásobně a já musel strávit Vánoce i silvestr opět doma. Od Vánoc tento lockdown stále trvá, a když se náhodou neprodlouží, tak se znovu zavede, jenom jiným způsobem. Už si připadám jako laboratorní krysa. Bez volného pohybu, uvězněn ve vlastním domě. A to se opatření ještě zpřísňují!
Vyhlídky do budoucna nejsou úplně příznivé. Vypadá to, že se mi můj denní rituál ještě na pěkně dlouhou dobu prodlouží, a že se ho jen tak nezbavím. Ven se bez roušky snad ani nepodívám. Začínám věřit tomu, že ji budeme nosit nadosmrti. To samozřejmě nechci!
Nezbývá nám, než vydržet a doufat ve šťastný konec. Vždyť když se ohlédnu do historie, nakonec jsme cestu ven vždycky našli. Musíme zachovat pozitivní mysl, a nejlépe nebýt přitom pozitivní!