Autor: Martin Tykva

SONET VII

Ach ano, zastihl mě boží trest,
neboť na vlastní mrzkou pěst,
uvrhl jsem tě na zpustlý svět,
leč po mně nezbyl ani květ!

Celý svět u not mi ležel,
čas ve Vídni sladce běžel,
teď lidský názor důvěrný,
však hlásá, že jsem průměrný.

Každou lunu ortel tuším,
Mozartovy slzy suším,
tak kdy již lehnu podlým prachem,
zahanbený chladným strachem?

Překlad zhoubné kariéry,
navždy pojmem salieri...

---

SONET IX

Láskou sytý vánkem se zmítám,
leč víra, jenž mi v nitru duše zbývá,
za chmurným mračnem roky se skrývá,
přec každou chvilku něžně svítám.

Oslněný hvězdnou září,
poletuji za svým přáním,
které vzhlíží naše věčné stáří,
které oplývá tvým požehnáním.

Skrývám se ve snu svůdném,
kde říčka tiše mlčí,
kde slyším jen hlas vlčí,
však sám v tom snění zrůdném.

S ďáblem uzavřel jsem božskou sázku
o tvou věčnou věrnou lásku!

---

SONET XIII

Víš, že po tobě vroucně toužím,
neboť není to tajemství, které usilovně skrývám,
vždyť ve tvých snech ti věrně sloužím,
a do duše ti chvalně zpívám.

Avšak místo cukrové naděje,
snídám hořkosladkých slz krůpěje,
a ztrácím význam slibu vášně,
dnes hledám mince lásky v kašně.

Snad zaspí ponuré slunko tu dnes,
vždyť procitávám s mírným chvěním,
i křehké vločky na tvář mi vanou.

Již prozíravý luny závěs,
roztává před světlem denním,
nechť právě zázraky se božské stanou.