Autor: Anna Krajčírová

LHÁŘ

Lež má krátké nohy, tak se to říká

a proto ji každý lhář s sebou smýká

tak dlouho, dokud mu nedojde dech

a nezůstane ležet na zádech.

Aby pak nabyl znovu sil,

aby se znovu postavil,

musí ze sebe tu hanbu smýt,

uznat svou chybu a všem se omluvit.

---

VĚZEŇ

Jak dostat se odsud, jak dostat se ven,

oběsit na šátku, či rozbít lebku o kámen?

Je příliš pozdě, už nezbývá sil,

abych se sám ze světa sprovodil.

Už není mi pomoci, není mi rady,

zbývá jen jedno, pojít hlady.

Jak smutný osud zaživa hnít v hrobě

a to všechno, má lásko, je kvůli tobě.

Záviděli mi práci, lásku, peníze,

dopisem bez podpisu proti mně spikli se.

A tak mě vlečou z hostiny zásnubní

do vězení, i když jsem nevinný.

Výslech byl fraška, soud mi odepřeli,

vězní mě, nevím proč, jako spiklence proti králi.

Ale já slibuji, přísahám, dostanu se ven,

a pak Bůh chraň ty, kdo uvrhli mě v tenhle zlý sen!

---

PAN SMUTEK

To takhle k ránu jsem ještě spal,

když někdo mi na dveře zaklepal.

Zaklepal jednou dvakrát, pak bušil pěstí,

to nezní dobře, já tuším neštěstí.

A tak jsem otevřel hle, kdo tam stál:

prý říkají mu Smutek a prý zda smí dál.

„Ale jistě, prosím, nenechám Vás stát na prahu,

klidně se posaďte, postavím na kávu.“

Tak jsem si do života vpustil Smutek

a teď přemýšlím, jak bych před ním utek.

Slušnost se holt dnes málo vyplatí

a lidé ti dobro zlem často oplatí.