Autor: Vojtěch Fila

PLNÁ

Marta byla plná…

plná činností a povinností,

kroužků a prací,

přátel a šancí.

Byla ráda – za sebe.

Měla ji ráda – plnost.

Divil jsem se jako ostatní,

že volný čas je zbytečný,

že ničeho se nebojí.

Kéž bych jen nezjistil, čeho se bojí,

to bych žil jak oni, v slepém domnění.

Bála se prázdna…

proto tolik plna.

Proto tolik tréninků,

zábav,

přátel,

práce,

snů.

Proto tolik plna.

---

PRÁZDNÁ BÁSEŇ

Hledáš, co ještě není prázdný,

hledáš, kam by to bylo možný,

zajímáš se, proč a jak,

to nevidíš? Není čas.

Doma, v práci, ve škole,

to už to není všude?

Přestaň s tím, nutíš mě stále plakat,

je smutno mi, že nehodláš přestat.

Prázdný domy,

prázdný města,

prázdný lidi,

prázdný život!

To prázdno seš i ty –

všechny tvé vlastnosti.

Zamysli se, stvořil tě.

Stvořil a pak zahodil.

I prázdnota je skutečnější!

Hmatatelnější a plnější.

Kéž by se jí bylo možné jen tak zbavit!

Ale jak, když jsme jí my – svět a lidé.

Prázdný domy,

prázdný města,

prázdný lidi,

prázdný já?

---

TŘIKRÁT JÁ

To prázdno sílí,

to prázdno cítí,

to prázdno ví,

to prázdno mý.

To tělo tvý,

není tvý,

ta duše tvá,

není tvá.

Ty nejsi ty,

já nejsu já.

Tak kdo je to,

když ne já?

prázdno! Prázdno! PRÁZDNO!