Autor: Veronika Němcová

ZABIJÁK

Dým z brka vtahuju do sebe.
Slast…pohoršení…svoboda…čistá mysl.
Zničehonic prudký kašel,
nečekaný jako temné síly v komedii.
Cítím, jak se přibližuju na své křivce ke smrti,
každým tahem jsem jí blíž.
Z plic se snažím vykašlat zbytky zabijáků,
ale jen tak…pro dobrý pocit. (šeptem)
Jako bych vykašlala živé duše, které hledaly útočiště.
Usídlily se v jádru sopky a nemůžou se dočkat výbuchu.
Nasávám. Polykám.
Cítím, jak mnou proudí teplo.
Jako bych se pálila zevnitř.
Nasávám. Každý večer nasávám.
Ráno se probouzím s těžkou třeštící hlavou.
Kolem jen bílo. Ozvěny.
Plní se můj sloupec krve.
A až přeteče, budu tentam.
V černočerné tmě.
V sobě hnijící plíce,
smradlavý vzduch
a toxické plyny vypařované
a vznášející se nad mým tělem.
Jsem zabiják.
Zabiják vlastního těla.

ZABITÍ

Mám sklony k nebytí a k pití,
k přežití a vytí,
vydělat na živobytí,
dočkat se krveprolití.
Najít lepší využití,
než mě chytí,
už se na mě řítí,
chytám se do sítí.
Zabití.

CITY

Mám jen 1237 platonických lásek.
Prstem kloužu po Tvém těle…
a čekám, kdy se propadne
a Ty zmizíš.
Čekám, kdy zjistím,
že jsi jen fikce v mé bolavé hlavě,
jen přízrak, který jsem přivolala svým neutichajícím pláčem.
Jen extáze, která brzy vyprchá.
Cítím teskno.
Nekončící,
prostupující tělem,
tam a zpátky.
Nekončící.
Kolona emocí mě provází
při čtení Tvých písmenek.
Jako lahodná pálivost,
hořkost při skousnutí jahody,
vyřknutí slepé náhody.
Jen pouhopouhý úkaz vědomí,
šáhni na své svědomí.