Autor: Martin Burget

HLEDÁNÍ SVĚTLA

Nesmělý odlesk polární záře
v polární noci nedal mi spát.
Kraj světlil tak, že jejich tváře
odplout jsem nechal, ať vodopád
paměti plaví vztah, rozpustí hlasy,
promiňte, ale já musím jít,
kde světlo prýští, v pohoří asi
naleznu pramen, naleznu klid.

Z gotických vitráží kradl jsem slunce,
v náručí zkoušel zachytit blesk
s nadějí rybařil jsem v lesní tůňce,
na světlušky lákal dvojníky hvězd.

Hledání světla přes vyprahlé pampy,
pralesy, tundru skončilo tím,
že můry přede mnou zhasly své lampy,
ze svitu v dlaních zbyl za nehty stín.

Uběhlo pár světelných let,
uběhl jsem pár světelných kroků
marnost, únava mě zavedly zpět
podivný refrén – zde skončil jsem sloku.

S úžasem ptám se, cože tu září?
kterými tepnami se mohlo sem vlít?
Pak spadl mi pohled do jejich tváří,
našel jsem pramen, našel jsem klid.

Vím, stejně přijde čas roztáhnout křídla,
tváře nechat plout, na vlastní pěst
vydat se ne však zas hledat ta zřídla
roznést svit – k světlu značení cest.

BUDIŽ BARVA!

Když Bůh barvy zemi do vínku míchal
a zbyla jen špetka prázdných míst,
svět se rozezněl snem jiskrného ticha
i svůj odstín matce do moře vmíst

tlouklo až otevřel brány svých palet
s povzdechem vzal štětec z andělských řas
na plátno nanesl hvězd věčný balet
kvílení větru i hrdliččín hlas

Vetkl do žáru jisker mrazivé ráno
do peří káčat peřejí třpyt
omluvným tónem řek: dokonáno
chceš-li, smíš stříbrnou být.

Chceš-li být budiž, však jen to místo zbývá,
kam barvy se štítily svůj odstín vlít.
Chceš- li být, budeš, a tím buď si jistá
vinout se v podzemí, budou tě chtít

vyrvat zemi a pak – o to tu běží
klenotům budeš jen druhé housle hrát
nikdy jako bronz nezazníš z věží
kdo vítěz moh být, jak tě může mít rád?

Za nocí budeš plížit se nebem
stříbrné srdce máš, nezazní, zato všude
o křemen skřípou tvým křestním jménem
buď, chceš-li být, však víš, jaké to bude

A ticho odvětí – to se vystříbří mistře,
jen nech mě krásou ta místa hřát.
Ať zlato ztichne až promluvím bystře
smím jinovatkou svou touhu psát.

Snad vzkázat chtělo tím mimoděk a mezi řádky
lidem, co naleznou odvahu číst,
co s tím, když v slepených stranách své pohádky
stříbrem najdou psaný svůj rodný list.

CO JSI TY

Tedy smíš
v sobě vyhloubit prostor.
Nebo vydlabat dýni.
A mě se zdá,
že kdo v duši si dláto špiní,
je tepající menšina.

Usebrání se krajem rozlézá,
ukládá vrátit se k sobě
a vrátit se k nim.
Na své „vzpomínáme“ si zas
po roce vzpomenout.
Zapálenou svíčkou uhasit výčitku,
že odkaz tak lehce zhasíná.

Alejí mramorových stromů
s opadanýma rukama
jdu
a jehnědy mi ještě visí zpoza víček.
Trochu se za to stydím.

Abych prošel, nápis nad branou
přeložil jsem do singuláru:
co jsi ty, budu já,
co jsem já, byl jsi ty.