Autor: Tomáš Strachota

POBLOUZNĚNÍ

Tančíš jako víla lesní
jako lístek na vodě,
každý muž po tobě teskní
i já však patřím mezi ně.

Svůdný pohled na tvé tváři
lásku ve mne probudil,
city v celém srdci září
snad bych je nepopudil.

Milý úsměv na tvých rtech
barva jejich červená,
až zatají se ve mně dech
moje dívko milená.

Rovné vlasy hnědé barvy
vonící po ženšenu
blond nádech je jemně barví
cit k tobě nevyženu.

Oči jako karamelky
barva jejich hnědá je,
líce máš jako červánky
ve svých snech rád vídám je.

HLAS

Jaký máš hlas?
Já mohu snad posoudit.
Jemný je jako vlas
a umí prohloubit,
ten pocit důvěry
k tobě, má lásko.
Rty mé se zachvěly,
když slýchám tě hlásko.

Hlas barev slavíka,
stvořený ku zpěvu,
hudebnost jazyka,
nutící k úsměvu.

Hlas, co umí mě povzbudit.
Hlas, jenž umí mě probudit.

Ze snění temného,
z černých můr nočních,
do snění krásného,
do dnů slunečných.

DVOJÍ ZRADA

Psal jsem ti básničky,
chtěl skládat písničky.
Text hlavně o lásce
noty psát na pásce.

Zradu však chystalas
do vztahu zátaras.
Našla sis jiného
ne ale volného.

Přátelství i lásku
zavřelas pod masku.
Uděláš cokoli,
chodíš přes mrtvoly.

A tak dva ztratili,
aby dva získali.
V obětí upadneš,
zrádcem však zůstaneš.