Autor: Tereza Míšková

VOLIÉRA POMÍJIVOSTI

Klovali, klovali, bílí havrani,
za sebou bohapustou poušť nechajíc.
Chlípně obnažené kosti
pod pařáty padlých andělů praskají.
Anonymní tváře, těla bez duše,
kdysi dávno beztvaré plody moruše.
příběhy, jež přešly v zapomnění.
Mrtvolný zápach, kuropění.
Vlhká půda, ranní rosa.
Obscénnost chodidel tlících bosa.
Barevné listí, šedý dým
schová relikty zbyde stín.

BEZPÁTEŘNÍ

Pod tíhou světa ohýbá se trup.
Nekonečna času tlak rozdrtil krk.
V trachee hvízdá uvízlý vzduch,
toť tichý smích, rozverný jak kluk.
Příslib smrti, jejích překrásných luk,
koutky úst mi zdvih.
Odkládám luk.
Hedvábná náruč hlíny pohltí zvuk.
Kdo jsem, nevím. Však zůstanu tu…
Objímá mě mateřsky vřele,
naplní mordu, zacpe svým tělem.
Chutná jak domov, plní ji voda.
Že by oceán života?
Jen mé slzy,
škoda.

BUBLINA

Rudá bublina praská tiše
karmín se rozlévá po mém břiše.
Tučné kapky líně kanou
pluji časem svojí vanou.
Bere mě zpět do krušných let,
lesem chvil, kdy mi zšedl svět.
Byť teď modrý nádech ovanul mě,
stejně tak i chlad,
dýchám barvy v světa lůně
a nelituji šat,
horký a rudý jako první noc.
Polibky, jež studí mě vítá smrt.
Jsem host!
Ve světě, kterému nerozumím,
naivním bláznem…
Dost.