Autor: Markéta Mosová

JÁ 

Co rozlišuje člověka od hromady hlíny ?

…..slovo….

V lese…..

Stojí postava tam,

Říkám si – tu určitě znám.

Když ke slunci se otočí,

Lesknou se modré oči.

Záblesk hnědých kudrlinek,

A v nich – zlatý pramínek.

Báseň…

Snad bude líbit se tobě,

Je o dost divné době.

O jedné osobě a půl roku,

Kteří jdou spolu, bok po boku.

A o té postavě v krásném lese,

A myšlenkách, které si nese.

O té zvláštní siluetě,

Zkrátka o mně – o Markétě.

Odsouzena od ostatních,

Snad za vzhled či za smích?

Ne…

Za nemoc a za chování,

Za tichost a za jednání.

Příliš mnoho děje se rozruchu.

Slyšeli jste to? Markéta!

 Co? Má prý psychickou poruchu.

Panika nebo porucha schizofrenní ?

To je přece jedno, normální to stejně není.

Člověk není blázen,

Ale stejně je vyřazen.

To je fakt názor středověký,

Ano, pravda, užívám léky.

Jinak mi není nic.

Ale to můžu řvát z plných plic.

A co se týče tichosti,

To provozuju s radostí.

Přemýšlet a snít v klidu,

Nemusím to hned vyprávět lidu.

Falešní přátelé, falešné city,

Z představ – slunečných a bílých,

Jak jinak, vracím se do reality.

Jsi blázen, jsi panikář, schizofrenik…

A má snad můj život menší ceník?

Ne…

Rozhodnuto, vyškrtnuto ze seznamu.

Nebojte se, lidi, tady nezůstanu.

Jdu hledat pravých přátel pár,

Aby život můj dostal nový tvar.

A tak ztrácí se postava v dáli,

Jak by si někteří jistě přáli.

Naděje září z jejího těla,

Ano, odchází, přesně jak chtěla.

A okolo spousty věrných společnic.

Ztrácí se….

V poli rozkvetlých slunečnic.

TOUHY A PŘÁNÍ

Sedí u stolu dvě osoby,

Mají dost složité období.

Tajemství vám teď sdělím,

Druhá osoba reálná není.

Sedíc naproti mně postava,

Není pravá – jen představa.

Promlouvá mi, šeptá,

Někdy potěší, jindy deptá.

Dokonce jméno má tato žena.

Jmenuje se – Touhy a přání nesplněná.

Psychické problémy, tma a šeď.

Dělej, zvedni se a rovně hleď!

Promlouvám k sobě,

Že zvládnu to, víme obě.

Vím já a vědomí mé,

Že stížnost není na pořadu dne.

Nyní tu své vidiny a sny sdělím

A provedu vás tím příběhem celým.

Řeknu rovnou, narovinu,

Babička má rakovinu.

Sestru souží jeden pán,

To jest marfan syndrom sám.

A mámě nic jiného nezbývá,

Než koukat na mě,

Jak snídám antidepresiva.

Proto nejvíc si přeju,

(vím, je to jeden z obyčejů)

Kopu zdraví pro rodinu svou,

A ať tu dlouho všichni jsou.

A co se týká mého cíle,

Teď začínají perné chvíle.

Můj sen medicína jest,

K ní nevede moc lehkých cest.

Občas mě chytá panika,

Překáží mi tam fyzika,

Nejvíc mne děsí rovnice,

Ale co….

Zvládli to studentů tisíce.

Obětuju i poledne sobotní,

Za možnost splnit touhu životní.

Budu se snažit, budu se bít,

Chci svůj život pořádně žít.

A k závěru samotnému,

Chci dát hodně lásky každému,

Kdo při mně vždy stál

A důvod proč bojovat  dal.

KAMARÁD

V dáli svítilna jasně září,

Světlo už cítím na své tváři.

Sotva ocitnu se u ní,

On hned u ucha mi funí.

Můj velký přítel věrný,

Je vidět jen za svitu lucerny.

Všude, kde světlo svítí,

On se mnou dobře se cítí.

Ale tmu nenávidí.

Asi stejně tak jako já lidi.

Ne, není to Adam a ani Petra,

Jeho jméno je Stín,

Stín……….nebo pan Silueta.

On nekritizuje a nezradí,

Jeho společnost mi nikdy nevadí.

Spolu s ním je tu postava druhá.

Též nikdy nezradí mne,

Snad jen, když zlomí se tuha.

Mám opravdu ráda tuhle družku,

Svojí velkou kamarádku – tužku.

Vypsat stížnosti a přání,

S ní stihnu to……

Klidně i před snídaní.

Stín a tužka . dva společníci,

Stále se mnou cestující.

Pro mě velmi důležití,

Potřeba jsou pro přežití.