Autor: Jiří Novák

KOČIČÍ ŽIVOT

Naše kočka se má nejlépe,
Nic jí chybět nemůže,
U nás proto žije ráda,
Má se jako vzácná růže.

Ráno vstane hezky brzy,
Před čtvrtou se protáhne,
Čeká, kdy dostane nažrat,
Ať se zase natáhne.

Po lině chodí sem a tam
A cvaká při tom drápky,
Aby vzbudila všechny okolo
A dostala své krmné dávky.

Jakmile dosáhne svého,
Energie musí ven,
Zbytečné je házet míček,
S kotníky si chce hrát jen.

Najednou zůstane sama,
Všichni odešli za prací,
A tak z nudy unavená,
Stráví den ve své krabici.

Nezůstane však jen u ní,
Spát chodí i na místa jiná,
Pozná se to podle toho,
Že je má skříň vyházená.

Když samota už otravuje,
Stane se opět divná věc,
Všichni zase přijdou domů
A s klidem je konec.

Jak je vidět, je vždy špatně,
Co se pro ni udělá,
Nerozhodne se, co vlastně chce,
Zkrátka typická žena.

Pak večeře se připravuje,
Ona statečně loudí,
Kuřecí by si ráda dala,
Klidně s celou večeří lidí.

A když večer znovu usne,
Nechce být odstrčená,
Hlavně, ať o ní všichni vědí,
Nahlas chrápe spokojená.

ŽIVOT VE ŠKOLE, ŠKOLA V ŽIVOTĚ

Ráno vstávám schválně brzo,
Abych na vše svůj čas měl,
Abych stihl věcí mnoho,
Než mi začne školní den.

Nevstávám však s nechutí,
Probudím se svěže,
A jak každý šprt pochopí,
Do školy se běže.

A tak všechen čas před osmou
Věnuji se četbě,
Četbě, co nosím vždy s sebou –
Sešit na daný předmět.

Není přeci od věci
Opakovat si stále,
Co se od minule řeší,
Odpovídat pak správně.

Takže v osm na matice
Cítím se být připraven,
Všemu rozumím převelice,
Než dojde k práci písemné.

Matematiko – můj trne v patě,
Já to klidně přiznávám,
Jsi složitá a nechápu tě,
Pod tři průměr nedávám.

Druhý předmět, kde mám krizi,
Fyzikou nazývají,
Přesto nezlobím se na ni,
Taháky pomáhají.

Ale jinde, to je jiná,
Exceluji v jazycích,
Cizí i rodná čeština
Pro mě spása největší.

Pro mě jazyk není přítěž,
Miluji jejich učení,
Mám-li v nějakém vyhrát soutěž,
Dejte mi půl hodiny.

Zeměpis mě vždycky bavil,
Hlavní města pohoda,
A při zkoušení slepé mapy
Jediný nejsem za vola.

V dějepisu letopočty,
Někdo řekne otrava,

Tady jsem si sám naběhl,
Jsem totiž nadskupina.

Chemikář zase na hodině
Dvacet minut počítač zapíná,
Proto tu mám čas pro sebe,
Kreslím si a odpočívám.

Při poznávačce mechorostů
Připadá mi všechno stejné,
Omlouvám se tak biologům,
Někdy to fakt nejde.

Na hudebce se jen zpívá,
Výjimečně i tančí,
Omyl, to se nám nestává,
Nás tu dějiny učí.

Když pak večer domů přijdu,
Zasedám si úkolům,
A přes všechno stěžování
Vím, že bez školy žít nedovedu.

PODZIMNÍ

Nad hlavami stromů koruny
S listy – barev paleta,
V nich odráží se světlo luny
I záře slance z daleka.
Kapky deště dopadají hrubě
Na zem již promočenou,
V doprovodu prvních chladů
Putují jasnou krajinou.
Netopýr líčil chuť svou šípku,
Ořechy ku zemi spadaly,
Rosa ranní dávno splynula v krajinu,
Stromy samy se štědře odhalí.

Večer zdobí kvítka vřesu,
Kaštan hrdě kýve,
Hříbek usadil se v mechu,
Bezinka se nehýbe.

Sova jako symbol noci
Nad krajinou letí;
Aby světlo ustoupilo,
Přikryje ji černí.

Noc spásná tak opět přišla,
Avšak kromě spaní
Má tu moc všemu darovat
Symbol odpuštění.
Co neuvidí světlo,
Za temnotou se schová,
Všechny strasti rozmetány,
Netřeba řešit je znova.

Měsíční zář osvětlila pokoj,
Hvězdy tiše blýskaly se,
Noc naplnila temné ticho,
Váhy se v štíra překlopily zase.
Půlnoční vzplála jiskra tmou
A plamen svíčky vlaje do větru tepla záři,
Duchové začali hodinku svou,
Co uvidí v bledé tváři?

Nic, když temná stvořila záda křídla
A maska zářivá obličej zakryla.