Autor: Barbora Kůtová

JARO POD MRAKY

Zrození a skon - věčné přírody hon.

Rozjařené tváře

po zdánlivé svobodě ruce natahují.

Naděje v nich kvete stejně jako strom, 

jenž mrazu se vyhnul

a teď touží po jediné kapce vody.

Hřejivý úsměv ovšem skryly

z východu hrozící mraky

a pod stromem se ráno objevily

nesnesitelně rudé květy.

Zrození a skon - věčné přírody hon.

ŽÍZEŇ

Žízní se zalykám,

přestože mračna nade mnou visí.

Žízní se zalykám,

přestože voda s krví se mi v žilách mísí.

Písečné duny jsou mi vlnami,

jež se mnou

jak s lodí za bouře kymácí.

Jako by zapomínaly,

že ten, kdo hledá vodu v poušti,

nakonec vlastní hlavu v písku ztrácí.

KŘÍDLA VE VĚTRU

Provazce deště

zem vrásčitou svazují.

Kostely

zvučným zvonem zvoní.

Houpou, koupou se ve větru,

své rty v něm smáčejí.

Kadeře trávy

cuchají se ve větru,

jenž hladí je, škádlí

a přetváří je v hladinu.

V hladinu moře

bijícího o útesy

s vlnkami ženoucími

se světem kamsi.

Kde jejich cesta končí,

ti nikdo nepoví,

protože křídla svobody

časem každého skolí.