Autor: Lukáš Antoš

1.

Fraktály rozpíjející se v nachovou mlhu, zpola sežehlých slunečnic, zejících trámoví bronzových listnáčů, shrbených ve větru brzoučké noci, provázky medového světla povlávající skrz koruny strakatých bříz a jako všechnu moudrost i zpěv ptáků, kličkující mezi ječmenem a pařáty, oradostňují lidský smut.

2.

Vráně černé jako bota
Ponuré jest item
Anu despotou
Jet milenec
Jež v kontryhelích
Nebo na nebesách
Ergo kalem chvátá
Vráně jako noc
I přízrak jeho očí
Letmo smývá pro den sžehu
A měsíčku jež ho vyzraditi
Netrvá moc ptáku
I jeho čeršího zpěvu
A pařátů jimiž stojí na kořeni
Z matky země vykradeným
Zobákem jako čerň mračen bouře
Hlínu si odfukuje z drápků
Předkloníce šíji načepýří
Ad repente skokem chvilným
Křídlem vzruchu
Sletem vzduchu
Poskočí v chvíli
Ne aň hejtmanem nečekanou
Ledva země jet mu lehká
Pro lesknoucí se granáty
Korálky z perletě
A smaragady zelené jako absinth
Ledvaže křídla plihá pro
spádu nejsou
S křídly třasouc zvedne zobáku
A zaskřehotá ódu mrtvých

3.

Přišel čas
Kdy z měsíce se stala pouhá koule
Koule rudá jako lásky žár
Stejně horký jako krev má právě
Ergo víno hrdlem teče
A moji milovaní
V domovích any bdění
Všickni spějí
A já svou lásku dusím v sobě
Jako nějaký škrtič
Koule žáru plná jako sama láska
Pocit běsnění i touhy
V pekelném střetu
I ve rdý oblak id mě snese
Jako v zasnění jsem
Stav uzemňujících mdlob
Stav polospánku
Rozplývám se do oblak
Jako aura půlměsíce
Hvězdy nebo komet
V žáru jdoucí od řeře
V krbu hořícího uhlíku
Rozfoukaný dýmem měkkým
Jako doušek mléka
Horké čokolády
I vůně švestek jdoucí od oné řeře
Ledva milost sešla sama z nebes
Naprosto nečekána
Naprosto dravá a surová
Anu křídlami by jich rozvířila
Neb křehká
Jako z porculánu
A pro ně
Dvě sýkorky
Krákorají do z růže mechu stlaného
Sotva se nadějí
Už jedna z nich tatam
I na stráních si šeptají
Mysl a srdce
Je-li žluť na ptáku prchlém jako samet
A proč ji tak miluje