Autor: Ronnie Vlasáků

Kolem rybníku bylo v tuto hodinu obvykle ticho. Příliš brzo na to, aby se sem někdo chodil procházet. To, že byla sobota na tom nic neměnilo. Anna věděla, že jí po ránu nikdo nebude rušit.

Vyrazila, když se teprve rozednívalo. Nenamáhala se se snídaní, jen si vzala tyčinku na cestu a šla. K rybníku to neměla daleko. Po cestě snědla tyčinku, takový ten typ co se tváří zdravě, ale má ke zdravé stravě dost daleko. Když dorazila na místo, bylo už světlo. Kromě zvuku Anniných kroků tu byly slyšet jenom zvuky přírody.

Ale ne na dlouho, pomyslela si Anna, a vytáhla důvod svého příchodu z baťůžku. Konečně se jí podařil dokončit a už se nemohla dočkat, až ho tady vyzkouší. Položila autíčko na prašnou cestu a pevně uchopila dálkové ovládání.

Postavila ho sama, a byla na sebe patřičně hrdá. Nejvíc jí ale dělalo radost to, že tenhle model zvládne jezdit jak po souši, tak i po vodě. Už to vyzkoušela doma ve vaně, ale to nebylo ono. Co doopravdy chtěla, bylo vypustit auto na rybník.

Chvilku s autem projížděla okolo, jen aby si pořádně zvykla na ovládání. Až když si byla jistá, že má všechno potřebné v hlavě i v rukou auto nasměrovala k vodě.

To poněkud zaujalo místní faunu. Kachny se ohlídly za tím, co způsobilo vlny na vodě, ale jinak by se nedalo říct, že je to zajímalo. Ale některá malá káčátka podivný tvar objektu, který pozorovala, ani zvuk motoru neodradily. Vesele plavala za autem a nadšeně u toho kvákala. Anna zpomalila auto a dávala dobrý pozor, aby do káčátek nenarazila.

Když si s novým modelem vyhrála dost, vyjela jím z rybníku. Většina kachen, která ho po vodě pronásledovala, zůstala ve vodě, ale jedno malé káčátko vylezlo ven a pořád následovalo auto.  Když hopkalo po zemi, vypadalo, jako by sebou kymácelo za strany na stranu. Anna zastavila auto a káče naskočilo na jeho střechu.

“Chceš svést?” smála se Anna. Opět spustila motor, a velmi pomalu nechala auto kroužit kolem rybníku. Když auto zastavila, káče slezlo, a ona se sehnula pro autíčko, aby ho mohla dát zpět do batohu. Jakmile ale auto do batohu dala, káče skočilo hned za ním.

Anna se zarazila. Nevěděla, co má dělat. Kachňátku se špatně vysvětluje, že nemá co dělat v batohu. Nechtěla ho ale ani vystrašit tím, že se ho bude snažit vytáhnout ven.

Rozhodla se, že batoh opatrně položí na zem a chvilku počká. Kachňátko určitě vyleze samo.

O půl hodiny později došla k názoru, že samo asi nevyleze. Otevřela batoh jak jen to šlo a natáhla do něj ruku. Přes její paži do něj nebylo úplně nejlépe vidět. ale žlutou skvrnu stále viděla. Uchopila jí, vytáhla z batohu, položila na zem a pak s něčím mezi úžasem a hrůzou sledovala, jak káčátko běží zpět do batohu.

Vzhledem k tomu, že káčátka asi běžně batohy nezajímají a kromě toho na jejím batohu nebylo nic zajímavého, Anna předpokládala, že káčátko zajímá její auto. Opět šáhla do batohu a velmi opatrně autíčko vytáhla. Káčátko hned vyběhlo na ním.

Anně došly dvě věci. Za prvé, tohle káčátko je mladší, než si myslela. A za druhé, to káčátko zjevně považovalo její auto na dálkové ovládání za svou maminku.

Z toho vyplývaly dvě možnosti. Oddělit káčátko od auta bylo zjevně nad její schopnosti, a kromě toho, nebyla si jistá, co by to takhle malému káčátku udělalo. Přijít o mámu v tak mladém věku musí být hrozné, i když je vaše máma obojživelné autíčko. Oddělit je nešlo, takže buď musela obě jít domů s Annou, nebo obě zůstat tady.

Ani jedna z možností se Anně příliš nezamlouvala, ale věděla, která z nich je menší zlo. Jakkoliv se jí nechtělo tu autíčko nechávat, nemohla si domů vzít káčátko. Nevěděla by, jak se o něj starat, a pochybovala, že by u ní bylo spokojené. Naproti tomu, autíčku jsou takové věci jedno. Bylo vodě odolné, takže déšť zvládne.

A kdyby ho někdo chtěl ukrást, musel by se potýkat s káčátkem, které bylo odhodlané se svou maminkou zůstat. Lepší ochranku mít nejde.