Autor: Aneta Hřebejková

Mlží.
Malbu smyslnosti halí bělavé plátno, skrze nějž nepronikne jediný záblesk. Naděje? Bílá bývávala
jejím symbolem. Teď ale nenasytně hltá, polyká a slintá. Plazí se? To je plazí vlastnost. Plyne?
Splývá? Line se? Ne. Valí se jako lavina, zaplavuje a poté po vzoru mořských příbojů vlní. Ovčí vlna
vlní teplo, ale mlžná vlna chlad a dusivost. Ještě s látkou přes tvář.
Klam.
Lživé líce plísní plátno. Nelícnaté plátno, pouze plesnivá hlava, zahalená před pohledy lidských lánů.
Bilé plátno. Bílý plášť. Hlen a splín. Osamělost jako jediná přátelsky doprovází zasmušilou
společnost. Úšklebky mlčí pod sklopeným hledím laskavého rytíře. Láska působí jako neplodná iluze
ztrouchnivělých slz. Plá jiskrou fénixí a přesto, skryta lícním pláštěm, vzbouzí omyl.
Mýdlo.
Varhánky dlaní svlékají její milost z kůže. Bez bacilů. Sterilní. Placák přichází v úvahu pouze loktem.
Modlitby.
Volají do oblak z prázdných chrámů. Leč panská sídla domácká smějí hledat odpovědi mezi hvězdami
a planetami pouze z vlastních zdí! Nocí obchází běsi a zlé víly. Vylézt lze jen s vlkodavem – za
úplňku i novu. Potomek vlka je vyhledávaným přítelem. Pudlí kudrlinka má (nadto) v salónu přednost
před člověkem.
Linie.
Neplné vozíky pláčou v lajně před prodejnou jídla, která jako jediná zbyla. Lid nehladoví, jen čeká na
příděl. Příděl kouzelné plochy k pohybu. Ještěže bláto nahradil asfalt.
Stále mlží…
Miluju.
Slovo sotva zaslechnutelné.
Pláču.
Nad liknavostí společnosti.
Plk.
V takovém rozpoložení mlžných vln, klamných hlav, namydlených dlaní, oslepených lunárních
koloběhů, pudlích salónů a kilometrových konvojů truchlím.
Ale přesto MILUJU a vyhlížím lepší léta!!
- Slunečnice