Autor: Alma Zajícová

Za devatero horami a devatero řekami, žil byl, jak už to tak bývá, pan Král. Byl to muž s vlasy šedými jako pražský sníh a se srdcem, které kdysi bývalo zlaté jako Vánoční hvězda.

Pana krále ovšem není radno plést si s jakýmsi absolutistickým vladařem. Pan král totiž nevládl ničemu a nikomu- pan Josef Král byl devadesáti-tří letý stařík, slabý a nemocný muž, stěží belhající se o holi. Jeho nadevše milovaná žena Alenka mu zemřela před patnácti lety, jeho mladší bratr Jindra už ho nepoznával a jeho jediný syn se mu ozval tak jednou do roka, když potřeboval peníze. Pan Král byl úplně sám, bydlel v malém zatuchlém bytě v podkroví. Scházelo se mu z něj špatně ze schodů, a tak ho málokdy opouštěl. Byl nemocný, hodně spal, i ty nejmenší činnosti mu dávaly hodně zabrat.

Proč byl tedy v tento studený zimní večer byt pana Krále prázdný?

Pan Josef Král měl v roce stanovené dva dny, kdy pravidelně chodil navštěvovat Alenčin hrob. I kdyby v Praze zrovna řádil uragán, tak stařík by tuto tradici jisto jistě dodržel. Jeden z těch dnů byl den výročí jejich svatby- protože když Alenka byla ještě naživu, tak Josef jí vždycky nosil květiny a bonboniéru. Dodržoval to i teď, ačkoliv květiny po pár dnech na studeném hrobě uvadly a čokoládové pralinky tam smutně ležely, dokud je někdo nevyhodil nebo nesnědl. Druhý důležitý den byl 24. prosinec- protože Alenka milovala Vánoce. S Josefem si každý rok dávali pod stromek jen drobnosti (malý šperk, novou kravatu), ale milovali tu atmosféru, ty vůně a tu pohodu. Alenka bývala výborná kuchařka, její rybí polévka byla ta nejlepší, co Josef kdy ochutnal, ačkoliv sám nebyl fanoušek ryb a mořských plodů. A její vanilkové rohlíčky vždycky provoněly celý byt a bylo jich tolik, že manželé Královi se o ně rádi podělili se sousedy…

To byla ale dávná minulost. Alenka byla už patnáctým rokem mrtvá a tenhle štědrý večer byl pan Josef zase sám.

Bolely ho klouby, dneska obzvlášť, v tom šíleném mrazu. Vítr ho šlehal do tváří s zábly ho ruce, nebylo mu dobře. Hřbitov nebyl daleko, ale byla to těžká cesta. Ulice byly skoro prázdné- jak by ne, vždyť byl Štědrý večer. Občas okolo proběhlo nějaké dítko s rodičem či zamilovaný pár, a Josef si uvědomoval, jak je mu smutno. Stiskl v promrzlých prstech kytici růží. Vydal se na hřbitov.

Alenčin hrob byl nenápadný a prostý. Josef Král k němu pomalu přistupoval. Vzpomínal na Vánoce, které s Alenkou prožil, na ty poslední. Jak byli oba šťastní a jak se spolu dívali na Pelíšky a jedli cukroví. Jak Alence přinesl ty lístky do Národního divadla, do kterého ona už ale nikdy nedošla…

Na zmrzlé zemi Josefovi najednou podklouzla noha a on upadl. Kytice růží mu vylétla z ruky a on se uhodil do hlavy. Zatmělo se mu před očima.

Pohltil ho strach. “Co když tady budu takhle ležet, dokud mě někdo nenajde?” říkal si. “A jsou Vánoce. O Vánocích sem nikdo nepřijde, co když tady umrznu? Já nechci umřít,” lamentoval v duchu. Před očima měl černo. Potom si začal vyčítat, že nestihl položit růže na hrob, než upadl. Potom ho znovu napadl strach ze smrti.

“Proč se vlastně tak bojíte smrti, pane Králi?” ozvalo se nad ním.

Stařík pootevřel oči. V hlavě mu bolestivě tepalo, tělo necítil. Ležel ve sněhu, na ztemnělém hřbitově. Někdo na něj mluvil.

“Smrt je přirozená, je to součást koloběhu života.” řekl hlas.

Josef se chtěl zvednout, ale nemohl. Uviděl kousek od sebe siluetu vysoké postavy s pláštěm a kapucí.

“Kdo jsi?” zeptal se stařík slabým hlasem.

“Na tom nesejde,” řekla postava. “Ptám se, proč vás smrt tak děsí?”

“Nechci umřít.” hlesl pan Král. “Ještě nejsem připravený. Ještě dneska ne.”

Postava si povzdechla. “Pane Králi, můžete na smrt být někdy doopravdy připravený?”

Stařík neodpověděl. Chvíli přemýšlel, potom řekl: “Ještě jsem nezažil všechno, co chci zažít.”

Hlas se jemně zasmál. “Ale pane Králi, každý si vždycky najde něco, co ještě nezažil. Na světě je toho tolik, a jeden jediný člověk nemůže zažít všechno. A vy, za svých 93 let, jste nasbíral tolik vzpomínek, o kterých by mohli mnozí jen snít. Není to tak?”

Stařík tiše přitakal.

“Poznal jste tolik lidí, viděl tolik míst. Miloval jste, pracoval jste a žil jste dlouhý, dobrý život. Tak proč se bojíte?”

Pan Josef Král už nevěděl, jak odpovědět. Bylo mu najednou příjemně teplo a chtělo se mu spát, a tak jen hlesl: “Bojím se, že to bude bolet, až umřu.”

“Nebude,” ujistila ho postava v plášti.

Staříkovi bylo příjemně, jako by ležel u krbu v měkké posteli. A zdálo se mu, že vedle něj leží Alenka, a že ho drží za ruku. A že ho už nic nebolí, a že spolu usínají za tichého praskání hořícího dřeva. Pan Král už neměl ze smrti strach.

 Policie potvrdila, že tělo nalezené kolemjdoucím na Vinohradském hřbitově dne 25. prosince ráno patřilo 93 letému vdovci Josefu Antonínu Králi. Údajně při návštěvě hřbitova uklouzl, uhodil se do týla a upadl do bezvědomí. Během chladné noci muž umrzl a ráno přivolaní záchranáři už nebyli schopni pomoci.