Autor: Gabriela Bártová

Křečci nikdy nebyli společenští tvorové. Nejraději měli svůj klid, celý den pospávali ve svých norách a na večer se vydávali na dlouhé, osamělé cesty do divočiny, aby objevili svět. Od doby, kdy si je pod svá ochranná křídla vzala laskavá morčata, se však jejich zvyky musely změnit. Nechtěli se chovat nevděčně, a proto opouštěli své nory, ještě než slunce zašlo za obzor a pozdní odpoledne trávili společně se svými velkými přáteli.

I tak se mezi nimi našel takový bručoun, jakým byl třeba Filip, že se nikdy na nikoho neusmál a vždycky, když před setměním vylezl ze své nory, nepřidal se k ostatním, ale odebral se na jednu opuštěnou louku za hlodavčí vesnicí a užíval si tam svou samotu.

Ostatní se na něj věčně zlobili a neustále ho přemlouvali, aby se k nim přidal. Nikdy neodpověděl.

Žádného z křečků nikdy nenapadlo, že je možná příliš zaneprázdněný vlastními myšlenkami. A tak nikdo nevěděl, co se Filipovi honí hlavou, protože se ho na to nikdo nezeptal.

Sedával osamocený na louce a pozorně si ji prohlížel. Jakmile zapadlo slunce, vydal se stejně jako ostatní objevovat svět. Nikdy však neběžel stejným směrem jako oni. Nesbíral semínka a oříšky spadané ze stromů. Chtěl najít něco, o čem toho slyšel již mnoho, ale on ani žádný z jeho přátel to nenašel. Od svého dědečka, křečka Objevitele, slyšel, že když kdysi dávno ještě křečci putovali světem a snažili se najít nový domov, kde by byli v bezpečí, procházeli krajinou, kde rostla spousta fazolí. Kolem jejich vesnice však žádné nebyly. A on si je moc přál ochutnat.

Filip opouštěl svou noru s jediným cílem – najít ztracené fazole. Věděl, že když by je našel, už nikdy by se nemuseli křečci strachovat, jestli stihnout sesbírat dostatek zásob na zimu, protože on by pro ně vypěstoval tolik fazolí, kolik by bylo potřeba.

Když padla tma, běžel Filip krajinou pořád dál a dál. Jindy by se již dávno otočil a vydal by se zpět k vesnici, ale tentokrát se rozhodl, že se bez fazolových semínek nevrátí.

Všichni si o něj začali dělat starosti, jakmile se slunce objevilo nad obzorem. Nikdo ho ale hledat nešel, protože všichni byli moc unavení po jejich nočních výpravách. Vyděšení čekali ve svých norách na to, až se vrátí.

Objevil se se setměním s vítězoslavným výrazem. Našel ta správná semínka! Ihned je zasadil na opuštěnou louku a když fazolky povyrostly, přidal se prvně ve svém životě k ostatním křečkům a morčatům, aby jim vysvětlil, že se z něj stane první křeččí zemědělec.

Už nikdy se na něj nikdo nezlobil a všichni si za ním chodili pro pomoc, když si s něčím nevěděli rady. A Filip byl šťastný, protože nejenže si splnil svůj sen, ale i se konečně mohl přátelit s ostatními.